O tehdejší době vyprávěli: Bývalá studentka Vysoké školy chemicko-technologické, která se ocitla v první řadě pochodu z Albertova. Hana Fáberová, porevoluční vedoucí odboru kultury Magistrátu města Plzně. Bývalý chartista Vladimír Líbal.  Bývalý šéf stávkového výboru mediků Marcel Hájek. Novinář a publicista, metodik tehdejšího kulturního střediska Jaroslav Anton. 

Svědectví z první řady

„Já jsem se do té první řady dostala nikoliv z uvědomělosti, ale protože kamarádka chtěla stihnout autobus, takže jsme se prodraly do první řady a první komunikace s těma ‚helmákama‘ bylo – pusťte nás domů, nám jede autobus,“ vysvětlila přítomnému auditoriu Fáberová. „Když jsme zjistily, že s tím neuspějeme, tak jsme si začaly s nimi povídat, že je škoda stát takto proti sobě, vždyť jsme z jednoho národa. Byly vidět oči těch kluků, jak někteří říkaly jo jo, a jiní určitě ne. A byly to zvláštní rozhovory.

Oni nás pak zatkli, když se to hnulo a začal brutální zákrok na studenty, tak tihle kluci říkali – vytáhněte ty holky, nechali nás zatknout a odvezli nás antonem na policejní stanici, kde jsme strávili příjemný večer. Povídali jsme si. Pak jsem si uvědomila, že oni věděli, co se chystá, a byla to pro nás obrovská protekce, že nás vytáhli a zatkli a ušetřili nás zmlácení. Poté, co jsem se dozvěděla, jak tam pak tekla krev, tak jsme měla špatné svědomí, protože jsem věděla, do čeho jdu.“

Líbal poté podotkl, že se zapomíná na páteční večerní malou plzeňskou demonstraci.