Karvinsko patří mezi oblasti, kde se hůře dýchá prakticky celý rok. Jak je to vlastně u vás s těmi „slavnými“ kotlíkovými dotacemi? Pomohly vám?
Kotlíkové dotace je něco, co bylo vymyšleno v Moravskoslezském kraji asi před deseti lety. Celou dobu se kraj snaží prosadit, aby stát něco dělal pro to, aby se stav životního prostředí obecně, a ovzduší zejména, změnil. Mechanismus se tedy vymyslel, aby se vyměnily kotle na pevná paliva. My jsme město specifické v tom, že máme nejhustší zasídlištněnost – tedy koncentraci obyvatel v sídlištních útvarech. Jsou tu po válce v různých časových etapách postavená sídliště, kde bydlí 80 procent obyvatel a zbytek je rozptýlená rodinná zástavba – a to je otázka těch kotlíků. Takže ten poměr je 80 na dvacet. A nyní zkoumáme, kolik těch kotlů vlastně je, protože máme zhruba 2 000 domků a u nich potřebujeme nutně zjistit, kolik z nich má kotle na pevná paliva. Občané vám něco řeknou nebo také neřeknou. Potřebujeme rovněž vědět, kolik z nich provedlo výměnu.
Takže plyn nebo uhlí, to není jasné volba…
Vrátím se do 90. let, kdy byla státní politikou podpora plynofikace. Každý dostal 12 000 korun příspěvek na pořízení přípojky plynu, jako město jsme v tom působili při přijímání dotace. Je plynofikováno celé město a prakticky všude plynofikace je. Lidé si to i díky naší dotaci koupili. A hned pak došlo, jak bylo dobrým zvykem se vším v tomto státě, ke zvýšení ceny plynu. Lidé tedy počkali, až možná kontrola nebude hrozit a potom si začali pořizovat znovu kotle na pevná paliva, protože je to prostě všechno přišlo levněji. Dnes náklady na vytopení domu se zhruba pohybují kolem 40 000 korun. Když máte toto za plyn a při dnešních cenách uhlí, tak vám přijde racionální opět topit pevným palivem. To, že je to neekologické, to je druhá věc. Přesto, že se snažíme lidi přemlouvat, jsou tady další technologie, jako třeba tepelná čerpadla. Ti progresivnější občané do toho jdou. Ale ti, kteří tady žijí celá léta, tomu nevěří. Jim bude vykládat, kdo chce, co chce, ono je to nezajímá. Je smutné, že mají takovou zkušenost.
Čtrnáct miliard jde v celé republice na kotlíky. Ne na severní Moravě a ve Slezsku, kde je situace nejhorší. Ale Šumava, Krkonoše. Pražák si potřebuje prostě vybavit chatu. Mně to přijde nefér proto, že to vzniklo při řešení problému tam, kde je nejhorší, tedy u nás. Takže tady je 14 miliard, ale nám to nepomohlo v ničem. My máme vyměněných 120 kotlů z 2 000. A já nemám nástroj, jak lidi dotlačit ke změně. Oni mají nabídku od nás, že jim to vyřídíme, že dostanou sto procent, pokud to tedy nebude stát 140 nebo ještě více tisíc. Přesto do toho nejdou, nevěří systému. Jsou to důchodci, je to nezajímá, ať si to řeší, kdo chce. To způsobila cenová politika tohoto státu.
Chceme po Ministerstvu životního prostředí, aby nám dalo dotaci do rozpočtu, abychom to těm lidem, ten rozdíl třeba 20 000 korun, platili. Když nám ukážou fakturu a zaplatili za topení čtyřicet tisíc, my bychom jim proplatili zpětně dvacet. Aby se to prostě vyrovnalo.
Jistě však existují krásně psané grafy, vyšperkované tabulky, podklady, zprávy, materiály…
První etapa byla, že to bylo nastavené jen na pevná paliva. Byly tu kotle na uhlí, byť jiné emisní třídy, ale pořád jde o zplodiny horší, než je plyn. Chceme, aby se mimořádným způsobem řešila mimořádná situace tady. My se nemůžeme vyrovnat s tím, že program Ministerstva životního prostředí ke zlepšování kvality ovzduší je hutný, s miliony statistických ukazatelů. Ať se podíváte namátkově, na co chcete, u všech škodlivin, všude jsme na tom nejhůře. Polétavý prach, benzoapyren a další. Při řešení programu zlepšování životního prostředí ministerstvo nemá žádné řešení. Jsou tam desítky opatření – místní, lokální. Řeknou vám – navrhněte si, co tam chcete. My si navrhneme, oni s námi chtějí spolupracovat, ale pak nám oznámí, že do roku 2030 se u nás, ať se udělá, co chce, situace nezmění. Protože jsme ovlivněni sousedním Polskem. Tam jsou na úplném startu. To nechápu, co náš stát dělal těch dvacet let; a každému to bylo fuk. Poláci si při vstupních vyjednáváních do EU stanovili výjimku, do které jim nikdo nevrtal. Že je to občanská záležitost polských občanů, a společnost do toho nevrtá. Mají prostě emisní limity vyšší než naše. Ale to je jejich vnitrostátní záležitost. Že to tamním lidem nevadí, to nechápu. Když mi však ministerstvo řekne, že ať děláme, co chceme, tak konkrétně u nás nebude žádná změna, tak co tedy máme dělat?
Máme další programovací období, máme poskytnout informace, které chceme, a oni to dají do zpráv. Ale to je ono – my v Praze potřebujeme podklady, pak to budeme pouštět, pokud nám to třeba v Bruselu schválí. A když neschválí, tak se neděje nic. Sejdou se hlavy otevřené – docent Šrám, odborník na důsledky nekvalitního životního prostředí pro genetický fond a zdraví. Akademik, odborník. Výstupem dlouholetého zkoumání genofondu novorozeňat u nás a v Českých Budějovicích je konstatování, že u nás je to špatně. Výzkum jako takový nezmění nic. A odehrává se desítky let. Nám to v ničem nepomůže. V loňském roce pan docent a místní univerzity a akademická sféra dostali grant 400 milionů korun na další pětileté období, aby zkoumali totéž. A výstupem má být, že nás seznámí s výsledky. Ne, že se tu něco změní. Za tu cenu ty kotlíky tady byly ne na deset, ale dvacet let. My potřebujeme řešení tady a teď. Že nám budou akademici vyprávět, že to tu máme špatné, to my víme. To se nikam k ničemu neposune. Možná argumentačně pro Ministerstvo životního prostředí ano. Ale my potřebujeme do naší městské kasy nasypat peníze, abychom je mohli lidem dát. My na to prostě nemáme.
Psali jsme:
Černé zlato je prostě pro vás jen barva, ne peníze…
Původní prvorepubliková Karvinná, psaná s dvěma n, je přesídlena a dostavěna. Těžilo se tu 20 a více milionů tun ročně. Co se vytěžilo, tak nás to druhotně ovlivňuje. Ty asanačně-rekultivační stavby platí stát, a ne ten, kdo to dobývá. Oni mají tvořit zdroje, ale netvořili je. To je případ Bakaly a dalších. Jaký je efekt pro občany města? To nikoho nezajímá! Cena uhlí je něco přes 70 dolarů na newyorské burze, což je asi 1 500 korun. Toto je kontinuálně posledních třicet let. Stát se takto chová k nám. Doly předloni vydělaly před zdaněním 3, 4 miliardy korun. Vloni to byla asi polovina. Takže tato zisková firma to odvede do Prahy, státní kasa se naplní a my do městské kasy máme za ten úspěšných rok 21 670 000 korun. Před nedávnem to bylo 8 korun, nyní úsměvných 15, a cena na trhu je 1 500 korun. Tady si koupíte metrák černého uhlí za šest stovek. Obchodníci tak tunu prodávají za 6 500 korun. Chápu, že v tom řetězci něco může zůstat, ale my z jedné prodané tuny máme patnáct korun. Polovinu katastru města máme zaplněnou doly, tam nepostavíte ani chlívek. Snažíme se sice stav překlenout různými aktivitami, je ale velice těžké to rozhýbat. Protože polovinu z plochy 54 kilometrů čtverečních vlastně vlastní někdo jiný.
Život ve městě je samozřejmě ovlivněn i takovou věcí, jako je transport surovin. Měli jsme bláhové nápady, že něco změníme u asanačně rekultivačních staveb, kdy se k nám dováží struska s přesuny sypkých hmot. Mysleli jsme, že je to odpad při výrobě železa. Není, je to stavební materiál, inertní. Miliony tun se tady ukládají, město z toho nic nemá, oni si vyřešili ukládání odpadu, protože jim někdo dal razítko, že je to inertní materiál, že to není problémové. My z toho nic nemáme. Jakákoliv firma musí za uložení odpadu platit. Tím, že jde o miliardy, tím to nikdo neřeší. Chtěli jsme řešit alespoň dopady na ovzduší při přesunech sypkých hmot naší vyhláškou.
Ministerstvo vnitra to shodilo ze stolu, že nemáme legitimní nástroj, že naše vyhláška je v rozporu s předpisy a že to řeší zákon o silniční dopravě. Že ten někdo, kdo jezdí, to má dodržovat a ten někdo, kdo to má kontrolovat – to není město, ani městská policie – ale státní policie – a ta nemá lidi. Já bych potřeboval na každé rekultivační stavbě jednoho člověka, který nebude řešit nic jiného než toto. Vidíte, jak je cesta špinavá. Napíšeme dopis, jednou za rok to spláchnou do okraje, když projede čistící vůz a jede se dál. Když řeknu Ministerstvu životního prostředí, že je o produkci prašného odpadu, to je ten drobný polétavý prach, který je rakovinotvorný, plný benzoapyrenu, tak oni to sice vědí, ale doposud se nad tím nezamýšleli. Neumí producenta prachu posoudit, uchopit, na to prostě není legislativa. Ty prašné procesy tu běží léta a zvláště nyní, čím je větší sucho, tím více to práší. Tady se musí mýt okna každých čtrnáct dní, protože polétavý prach je tady všude. Teď to není tak vidět, ale na podzim, v zimě, to je teprve. My máme 140 dnů v roce překročené znečištěné ovzduší. Nikdo vám neřekne, že s tím chce něco udělat. A my jako město nemáme sílu.
Řeknou, že jsou třeba dotační programy, ozdravné pobyty. Ale to se řeší důsledky. A nejen to, přidělování peněz pro astmatické děti se řeší v Praze. Takže pak slyšíte – nejsou peníze, požádejte si příští rok. Velcí znečišťovatelé, firmy, které toto všechno produkují, tak mezi nimi OKD není. Protože prý neznečišťuje ovzduší. Protože ti znečišťovatelé jsou jen ti, kteří mají komín, kde to jde změřit. Tedy teplárny, dětmarovická elektrárna, vysoké pece – Mittal, koksárny. Prostě ty jsou pojmenovány, ale co dál? A oni sami říkají, kde skončily ty peníze? My je státu posíláme, jsou na to povinné odvody do státní kasy, právě tomu Státnímu fondu životního prostředí. Takže kde to je, proč se to zpět nevrací? Proč to tu nemáme? Kde jsou ty peníze?
Ale i v tom Polsku to už přece – sice pouze někde – ale jde…
Poláci už nyní mají konečně program na řešení ovzduší. K tomu je dotlačila i Evropská unie. Doběhlo toleranční období a musí nyní prokázat, že něco dělají. Je tam tlak i z obcí, aby se už něco konečně dělalo. Ale jsou v bodě nula. Krakov, vzhledem k tomu, že je památkou UNESCO a situace byla neúnosná, už zakázal topit uhlím. Ministerstvo nám řekne, že si vyhláškou také můžeme vydat zákaz topení pevnými palivy až dneska. Ale kdo to vyhlásí, tak takového primátora místní volby politicky odstřelí. Ale logicky vám řeknou – tak nám to zaplaťte, chytráci, když plyn je neúnosně drahý. A my říkáme, že to uděláme za podmínky, že nám na to stát dá podmínky.
Chcete příklad toho, jak se podle nás zbytečně vynakládají evropské prostředky? Podívejte na území České republiky, které je „přerozhlednováno“. Zato se ztratily miliardy. Jako turista vám řeknu, že je to dobré, ale nedaly by se ty prostředky využít jinak, tedy na skutečné potřeby, například na naše znečištěné ovzduší?
V roce 2022 bude zákaz kotlů první a druhé emisní třídy. Kdo to bude kontrolovat? Ministerstvo řekne – obecní úřad obce s rozšířenou působností. Ale ty nemají lidi a bude to pouze na udání. My máme nejhustší okres, máme tu 250 000 obyvatel, to je stejně jako v Karlovarském kraji, kde jich je jen asi o 40 000 více. A problémy opravdu minimální v oblasti znečištění, stavu životního prostředí v souvislosti s těžbou a dále pak sociální problémy a nezaměstnanost, kriminalitu… Myslíte, že to zohledňuje stát z hlediska dotace na výkon přenesené působnosti, kterou na nás přenesl? Ani náhodou! Platí všem stejně jen podle počtu obyvatel! Takže my pak nepostavíme nové chodníky, bazény a domovy pro seniory, protože musíme platit úředníky, městskou policii, kamerové systémy a podobně. Oproti srovnatelným městům nás to stojí asi o sto milionů ročně.
Je tedy nějaký optimistický výhled?
Exaktně se vypracuje zpráva a všichni splní, co měli, ale nikdo to ovzduší nezlepší. To je zas o tom, jak je u nás nastaven systém čerpání dotací. Že se na to paraziticky nabalují instituce. My tady čerpáme dvě stě tisíc a přijdou nás pětkrát zkontrolovat a řeknou – tady máte špatně vykřičník, tak to pozor, to je porušení rozpočtové kázně. A pak se s nimi sedm let soudíme, a ještě zaplatíme penále ve výši dotace. Oni to jinak nechtějí, ani to neumí a nebudou to dělat. Protože je to nastavený systém: „…a do toho nám nekecejte. Vy jste ti blbci dole a my vás budeme řídit, my rozhodujeme, co je uznatelný náklad, takže nám do toho nemluvte, a jestli něco – tak podepište. Chcete peníze? Chcete!“ Tak to je.
Jsme krásné historické okresní město s Lázněmi Darkov a Slezskou univerzitou nikoliv na Dálném Východě, ale tady a teď v České Republice a chceme tady žít stejně dobře jako v Praze, Říčanech, Benešově a jinde blíže k přerozdělovacímu centru a zdroji peněz, ať už státních, nebo evropských. Nejsme občané druhé kategorie odsouzeni útrpně snášet dnešní stav, protože s tím přece nic nejde dělat.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
