„Asi řadu svých čtenářů zklamu. Tentokrát bych se nechtěl věnovat vůbec politice. Asi marně, neboť mne různé žabomyší kauzy a věčné hašteření našich vrcholných politiků stejně dožene,“ říká na úvod dnešního Nedělního rána Ivan Vyskočil a jako první se zamýšlí nad tím, jak se mění tradiční české svátky.

Odmítám Santu stejně jako kdysi Dědu Mráze. A půjčky na dárky?

„Nastal čas předvánoční, neboli adventní. Teď bychom měli rozjímat a přemýšlet o svých činech a myslet na své blízké. Krásná myšlenka. Já se přiznám, že mě Vánoce už nějaký čas nějak neberou. Je to jednak tím, že už se mnou v domě nejsou malé děti, a za druhé ty naše nové poměry mi Vánoce zkazily,“ říká herec a vysvětluje. „Jsem asi konzervativní dědek a odmítám přijmout ty implantované svátky. Nikdy jsme tady neměli žádný „Halloween“, ani sv. Valentýna! Jsou to anglosaské svátky a já je odmítám přijmout a nebudu je slavit! My máme svoje pálení čarodějnic a na prvního Máje se chodíme líbat pod rozkvetlý strom, nejlépe třešeň. No jo, ale na těchto našich plebejských obyčejích zahraniční řetězce nic nevydělají, že?“ nešetří ironií Ivan Vyskočil a naštvaně podotýká.

„Tak nám sem cpou tyhle americké svátky. A stejné je to s Vánocemi. Mám dojem, že ten bohulibý advent vypuká už v říjnu. Ze všech výloh a reklam na mě civí jakýsi Santa, kterého odmítám přijmout stejně, jako kdysi Dědu Mráze. Nabídka dárků je taková, že si říkám, že je to až přehnané a někteří lidé si na Vánoce dokonce berou půjčky, které posléze nemohou splatit. A to i přes hojnou reklamu v televizi. Ta ujišťuje, jak je to jednoduché a div ne zadarmo, ba co ještě vám snad za to zaplatí. Nikde tam ale není reklama na to, jak přijde potom exekutor a co si s ním užijete za ohromnou legraci,“ říká opět s notnou dávkou ironie herec a smířlivěji dodává. „S nostalgií vzpomínám, jak jsme s bratrem dostali každý autíčko na setrvačník (byla to tehdy novinka), které maminka bůhvíkde a za jakých obětí sehnala, oba jsme dostali stejný svetr a knížku. Nevím, jestli dnešní děti s přehršlí dárků mají takovou radost, jakou jsme měli tenkrát my dva?“