Feltl svůj text napsal pro newsletter nemocnice 1. října. Podle jeho slov v době, kdy jsme měli být zavaleni tisíci pacienty na ventilátorech a stovkami mrtvých. „Vyděšení novináři se několikrát denně ptají, jestli máme dostatečné kapacity, co budeme dělat, když dojdou, a tak pořád dokola. A my pořád dokola odpovídáme, že jsme připraveni, že umíme přeorganizovat provoz, když to bude nutné, že máme dost ochranných pomůcek a dezinfekce a vůbec všeho. Ale být v klidu a připraven, to se dneska moc nenosí,“ míní Feltl s tím, že lepší je házet do světa jedno katastrofické proroctví za druhým. „A když se nevyplní, tak co, bál jsem se, no, kdo mi to může vyčítat…“ dodal. 

Jemu to dle jeho slov připomíná některé jeho spolužáky ze školy. „Určitě to znáte, jde se na zkoušku a oni říkají: Já nic neumím, mě dneska vyhodí, to je bez šance. A pak vycházejí ze dveří s úsměvem a jedničkou. ‚Fakt jsem to neuměl(a), ale měl(a) jsem štěstí!‘ Dělat si alibi je pohodlné a, upřímně řečeno, i lidsky pochopitelné. V určitých situacích a na určitých pozicích se pak už ale alibismus nevyplácí, respektive nelze ho produkovat donekonečna, aniž bychom ublížili někomu jinému někde jinde,“ míní Feltl.

„A to je přesně důvod, proč se snažíme držet normální provoz do poslední chvíle, za vašeho vydatného přispění. Nevím, možná, že až tenhle text vyjde, budeme už někde něco zavírat. Ale mně už tohle dělení pacientů na covid a ne-covid leze na nervy. Nejvyšší prioritou zůstává, abychom před nákazou v práci ochránili naše zaměstnance, to je jasné. Ale jinak zdravotní péče musí být (ze zákona!) dostupná pro všechny, a ne jenom pro ty, co mají v nose jeden konkrétní typ viru. Tohle jsou moje hranice normálnosti v téhle divné neurotické době. A protože po nemocnici chodím a s lidmi mluvím, tak vím, že i pro většinu z vás,“ uzavřel Feltl se slovy, že to je perfektní.