Nyní 88letá seniorka sice vzpomíná, jak pracovala v komunistických lágrech, dle historikova zjištění byla civilní zaměstnankyní na Urale. Zároveň Hradilek upozorňuje na to, jak hrůzy, které popisuje, jsou v rozporu s tím, co říkají další pamětníci.
Sosnarová přitom v příběhu uvádí mnohé kruté hrůzy, kdy hovoří například o opakovaném znásilňování, mlácení či mučení. Podle svých slov byla v lágrech svědkem také hromadného upalování vězňů. Uvádí, že byla osm let v lesních lágrech a 12 let v dolech, továrnách či na lodi na zpracování ryb.
Zpět do Československa se prý dostala náhodou v roce 1964, a to výměnou za slib, že o hrůzách nikdy nepromluví. Kvůli obavám tak prý opravdu 30 let mlčela a promluvila až ve chvíli, kdy bylo schváleno odškodnění pro oběti gulagů, kdy si Sosnarová činila nárok na téměř tři miliony korun. Svůj příběh však nebyla schopna prokázat, neboť neexistovaly žádné dokumenty. Odškodnění nezískala, ale lítosti novinářů se dočkala – kdy mimo jiné se o ní hovořilo jako o oběti systému.
Hradilek nyní dokazuje, že rozhodně nebyla vězeňkyní z gulagu. „Na základě zaměstnanecké karty Nějvo-Šajtanského metalurgického závodu, potvrzení Státního archivu Sverdlovské oblasti, pracovní knížky Nižně-Tagilského závodu na výrobu topných zařízení a registru zaměstnanců podniku Sojuzasbest je zřejmé, že Věra Sosnarová v době pobytu v SSSR nebyla vězeňkyní gulagu na Sibiři, nýbrž civilní dělnicí na Uralu,“ uvádí historik Ústavu pro studium totalitních režimů Hradilek.
Původní text ZDE
Zpochybňuje totiž i to, jak expresivně popisuje Sosnarová utrpení v sovětských lágrech. „Tamní vězni zažívali obrovské utrpení, ale nebyli upalováni po stovkách ve stodolách ani nebyli tráveni jedem, zabíjeni za nesplnění normy či vystavováni sexuálnímu násilí v takové míře a formě, jak paní Sosnarová sugestivně líčí,“ uvedl.
Sosnarová však tvrzení Hradilka odmítá a tvrdí, že dokumenty ohledně jejího zaměstnání jsou falešné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
