Od invaze do Československa, vedené Moskvou, již uběhlo 53 let, pro mnoho lidí, kteří spolupracovali s okupačními silami během invaze či po ní, je toto výročí však horké téma i dnes. Zatímco mnozí raději mlčí, někteří volí přístup lítosti nad tím, jak se v době komunistické nadvlády zachovali.

Jedním, kdo se několik let po invazi rozhodl vstoupit do komunistické strany a sloužit Varšavskému paktu, byl i generál Petr Pavel; ten začínal u výsadkového vojska, díky své loajální spolupráci, o níž hovoří tehdejší kádrové posudky, však pokračoval na vyšší posty.

Jelikož byl hodnocen jakožto „třídně uvědomělý a politicky vyspělý“ a po jeho vstupu do KSČ v roce 1985, do níž podával přihlášku již roku 1983, byl chválen za svou „politicko-ideovou připravenost“ a napomáhání prosazování vedoucí úlohy strany mezi podřízenými, byla mu v roce 1988 propůjčena medaile Za službu vlasti. Tehdy již Pavel sloužil v hodnosti kapitána.

Později se stal také členem vojenské rozvědky, kde měl vojskům Varšavské smlouvy pomáhat s rozkrýváním plánů západních mocností. Než se ale stačil uplatnit i v této funkci, do jeho života zasáhla sametová revoluce.  

Znalost jazyků a zkušenosti z armády se mu po společenských změnách velice hodily. Hned několik dnů po sametové revoluci Pavel neotálel a vystoupil z KSČ, čímž si později otevřel cestu až k nejvyšší vojenské funkci Severoatlantické aliance.