„V téhle ulici jsem ale o něco dříve měl jiný zážitek. Kamarád Mlhoš měl přes sto devadesát, já zas sotva šedesát kilo, role byly jasné: on mě vysadil, já sundaval. Všechny rudé vlajky v celé ulici. Až na konci, na rohu s Bartolomějskou, jsme potkali dva esenbáky. Přátelsky se nás tázali, zda nevíme, kdo to tu sundavá ty vlajky. A my přátelsky odpověděli, že nemáme ani tušení. Myslím, že jim to bylo jasné, ale evidentně to nebyli žádní horlivci, jakými asi byli frekventanti jednoho kursu probíhajícího v blízkém domě," dodává, že dnes nikdo rudé vlajky sundávat nemusí. 

„Máme zelené, ukrajinské, izraelské, duhové, vše jak má být. To kdyby někdo vyvěšoval třeba katalánskou nebo jižanskou, to by jistě za sundavání stálo. Jenže Mlhoš je kdovíkde a já jsem o 34 let těžší," zmiňuje Jakl. 

Fotogalerie: - Sebedestrukce západu 2.0

„Studentům fandím. Pršet by mělo tak akorát, vítr by měl foukat akorát, teplota by měla být pořád tak akorát vlídná, aby si člověk mohl dávat pivo na zahrádce a netrpět tam chladem ani vedrem. A neříkejte, že se to nedá zařídit. Dá. Zavedením nově řízené společnosti. Nejvíc chaosu nadělá svobodný člověk. Zatímco společnost moudře, ale tvrdě řízená v zájmu všech může ze svého středu snadno vypudit škůdce a naopak napřít společenský potenciál směrem k inkluzívní omyvatelné mutikulti genderově spravedlivé a udržitelné civilizaci, kde nikdo nebude trpět nedostatkem či nadbytkem. Tihle uvědomělí studenti vlastně jen naplňují odkaz Velkého listopadu. Chtějí lepší svět a vědí, jak na to. Postavme je do svého čela a dejme se na pochod za zvuků nějaké pěkné euroekopísně. Myšlenky listopadu 1989 nás zavazují," zakončil.