„V téhle ulici jsem ale o něco dříve měl jiný zážitek. Kamarád Mlhoš měl přes sto devadesát, já zas sotva šedesát kilo, role byly jasné: on mě vysadil, já sundaval. Všechny rudé vlajky v celé ulici. Až na konci, na rohu s Bartolomějskou, jsme potkali dva esenbáky. Přátelsky se nás tázali, zda nevíme, kdo to tu sundavá ty vlajky. A my přátelsky odpověděli, že nemáme ani tušení. Myslím, že jim to bylo jasné, ale evidentně to nebyli žádní horlivci, jakými asi byli frekventanti jednoho kursu probíhajícího v blízkém domě," dodává, že dnes nikdo rudé vlajky sundávat nemusí. 

„Máme zelené, ukrajinské, izraelské, duhové, vše jak má být. To kdyby někdo vyvěšoval třeba katalánskou nebo jižanskou, to by jistě za sundavání stálo. Jenže Mlhoš je kdovíkde a já jsem o 34 let těžší," zmiňuje Jakl.