Czendlik v rozhovoru vzpomínal na své dětství i na to, jak věřil na Ježíška. „Nezbytnou součástí Štědrého dne pochopitelně byla půlnoční mše. Já jsem v dětství ministroval, takže to pro mě byla i služba, ale na zimní procházky do kostela moc rád vzpomínám. Navíc jsme hodně prožívali taky období adventu, kdy byly kostely strohé, nevyzdobené, a o to víc jsme se těšili na Štědrý den, kdy bude kostel vypadat slavnostně. Dnes vidíte vánoční dekoraci i týdny před Štědrým večerem a spousta lidí má pocit, že svátky končí momentem, kdy 24. prosince zavřou obchody. Já si ale z dětství advent pamatuju jako období očekávání,“ uvedl Czendlik.
Vánoce však podle něj byly vždycky konzumní. „Lidé si na Vánoce odjakživa předem šetřili, aby si pak během svátků udělali radost. Životní úroveň dřív byla samozřejmě trošku jiná, než je dnes, ale i v dřívějších dobách měl být na Štědrý den stůl plný dobrot a věcí, které jste si nedopřáli během roku,“ dodal Czendlik. A připomněl i to, že oproti dnešku si lidé dárky víc vyráběli, v současnosti si dávají práci už jen s tím, že dárek vlastnoručně zabalí (tedy pokud si je nenechají zabalit). „Trochu se tak vytrácí to, co našemu dárku dává jedinečnost,“ sdělil.
Své pak Czendlik také řekl k tomu, že se lidé kromě křesťanství přiklánějí také k různým podobám východní spirituality. „Základ euroamerického jídelníčku tvoří to, co vyroste na naší půdě, od brambor, které jsou pro nás nejčastější přílohou, po švestky, ze kterých pálíme slivovici. Aby nám naše jídlo ještě víc chutnalo, tak si ho občas rádi zpestříme kořením, které tady neroste, nebo se s chutí zakousneme do kiwi, které si u nás nevypěstujeme. Stejně tak je křesťanství typickou součástí západní kultury, ale aby nám ještě víc chutnalo, tak si ho někdy potřebujeme okořenit buddhismem, hinduismem nebo islámem,“ poznamenal. Podle něj jde jen o důkaz, že člověk je bytost náboženská. Každý člověk je podle něj věřící.
„Víra je projevem jedné ze základních lidských tužeb a tou je touha po věčném životě. My víme, že zemřeme, ale přesto jednáme tak, jako bychom měli žít věčně, jako by se všechno točilo kolem nás. Myšlenka, že by náš život měl jednou úplně skončit, je pro nás neakceptovatelná, a tak si vytváříme představy o tom, co se s námi bude dít v posmrtném životě. Je to podobné jako s láskou nebo spravedlností. Všichni toužíme po dokonalé lásce a po dokonalé spravedlnosti, i když se s nimi nikdo z nás nesetkal,“ dodal Czendlik. Věřícího člověka lze podle něj poznat tak, že je vyrovnaný sám se sebou i s okolním světem.
„Někteří představitelé katolické církve si neuvědomují, že mohou lidem nabízet nějakou cestu, ale nemohou je do ní nutit, jako by byla ta jediná správná. To je právě problémem polské církve, že katolickou morálku prostřednictvím politických stran vnucuje celé společnosti. Každý věřící by měl jít svou vlastní cestou a dát především na to, co mu říká jeho srdce,“ uzavřel následně Czendlik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
