Hvížďala ve svém textu, jejž sepsal pro ČRo Plus, úvodem zavzpomínal na slova Stráského, jež pronesl v rozhovoru zveřejněném při příležitosti 25. výročí České republiky. Stráský tehdy vzpomínal na to, jak vypadalo rozdělení Československa, kdy on i předseda slovenské vlády v roce 1992 popřáli o půlnoci občanům a tím vše skončilo. „Evropa z nás byla po zkušenosti z Jugoslávie zděšená a nevěřila, že to dokážeme bez boje. Byl to spíš boj o to, aby boj nebyl,“ uvedl Stráský.
Hvížďala konstatuje, že Stráský takto pokorně přijal tuto nevděčnou a dočasnou roli a uvolnil prostor pro Václava Klause, jenž se chtěl stát prvním českým premiérem. A uvádí, že oba muži spolu neměli vřelý přátelský vztah, neboť každý byl jiný.
„Když jsem se ho jednou ptal, v čem se lišili, pan Stráský chvíli přemýšlel a pak mi řekl asi toto: V bance jsme jeden čas měli společnou kancelář, a aby to tam nevypadalo moc úředně, rozhodli jsme se s Tomášem Ježkem přemístit stoly a dali jsme je diagonálně. Bylo to výhodnější nejen kvůli světlu, ale taky jsme mohli všichni vidět na dveře. Když se dostavil do práce Václav Klaus, hartusil a nechal naše stoly přesunout zpět: vyžadoval, aby vše bylo ortogonální,“ poznamenal Hvížďala s tím, že podle jeho slov tento příběh nejlépe charakterizuje rozdíl obou osobností.
Stráského největší zásluha pak podle Hvížďaly bylo bezesporu to, že se mu podařio v poklidu rozdělit stát. Vzpomněl i na Stráského obavy o osud republiky, i na to, jak byl rozčarován z ODS i z Václava Klause. „Z ODS odešel mimo jiné proto, že se mu zdálo, že privatizace Telecomu je spojena s korupcí. V poslední době měl největší strach z dalších voleb, aby jeden subjekt nedostal ještě víc než třicet procent, protože pak by byla zničena demokracie a lidé by museli do smrti poslouchat jen jeho,“ poznamenal Hvížďala.
Stráský před revolucí pracoval jako úředník ve Státní bance československé (SBČS), kde se také na začátku 70. let poznal právě s Václavem Klausem. Na jaře 1990 se stal náměstkem generálního ředitele Komerční banky. V květnu 1991 se zapojil do vrcholné politiky, když byl jmenován místopředsedou české vlády a měl na starosti hospodářské reformy.
Vrcholné chvíle Stráského působení v politice pak přišly po volbách v červnu 1992, v nichž byl zvolen poslancem České národní rady za koalici ODS-KDS. V červenci 1992 přijal roli premiéra rozpadajícího se Československa, které se 1. ledna 1993 rozdělilo na dva samostatné státy.
Během několika měsíců roku 1992, kdy vykonával část pravomocí hlavy státu, musel v roli premiéra řešit nevyhnutelné rozdělení státu, ale jeden den v týdnu si vyhradil i na všechna oficiální setkání, která z jeho prezidentských kompetencí vyplývala. Ze všeho nejméně rád pak vzpomínal na udělování prezidentských milostí, jejichž příprava často zabírala celý víkend. „A já subjektivně říkám, že to bylo vůbec nejtěžší, co jsem kdy v životě dělal. A to jsou milosti,“ řekl Stráský v roce 2012 v rozhovoru s ČTK.
Podle tehdejší ústavy byl Stráský zodpovědný za milosti a amnestie, přijímání a odvolávání velvyslanců, generálů či rektorů. Vyhlášení války a další prezidentské pravomoci dostala na starosti vláda. Stráský v té době vedl ještě ministerstvo zahraničního obchodu a zastával funkci místopředsedy ODS. V rámci politické dohody se Stráský pokoušel vyhýbat státním návštěvám a stejně tak nepřijímal ani zahraniční hosty.
Po rozpadu společného státu se bývalý federální premiér vrátil do české vlády, kde dostal na starosti ministerstvo dopravy. Vedl ho do října 1995, kdy jej premiér Klaus povolal do čela ministerstva zdravotnictví. První ministr-nelékař ale stihl uvést do života jen malou část reformy, než spolu s celou vládou na přelomu let 1997 a 1998 skončil.
V roce 1997 patřil Stráský mezi ty členy ODS, kteří vyzvali Klause k odchodu z čela vlády, a později také vstoupil do Unie svobody. Svou kariéru v politice ale v té době uzavřel. V lednu 2001 se stal na šest let šéfem jihočeského krajského úřadu. Už koncem 90. let se začal více angažovat ve vedení Klubu českých turistů, jehož byl od dubna 2006 osm let předsedou. Od února 2011 do června 2012 pak působil také jako ředitel Správy NP a CHKO Šumava.
Během roku a půl v čele šumavského národního parku čelil Stráský kritice ekologických aktivistů i části odborníků, zejména kvůli postoji k zásahům proti kůrovcové kalamitě. Vysloužil si dokonce od ekologického sdružení Děti Země dvojí „ocenění“ – anticenu Ropák za největší protiekologický počin a Zelenou perlu za antiekologický výrok. Necelé dva roky poté, co odešel z čela šumavského parku, skončil Stráský také v čele Klubu českých turistů, jehož byl poté čestným členem.
Jan Stráský se narodil 24. prosince 1940 v Plzni, kde také maturoval na obchodní akademii (1958), mezi roky 1963 a 1970 vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
