Kozáci, car Petr I., Lenin, Janukovyč. Uznávaný ukrajinský historik Zilynskyj odvyprávěl plnému sálu příběh své země

Vztahy Ruska a Ukrajiny hýbou celým světem. O jejich politických dějinách hovořil v sále olomouckého Arcidiecézního muzea přední odborník na problematiku Ukrajiny doktor Bohdan Zilynskyj. „Ukrajinsko-ruské vztahy procházely řadou etap, kde se jakoby v podobě vln střídaly postoje vstřícnější a více se distancující,“ zhodnotil historik.

„V podstatě všichni ukrajinští prezidenti a v jistém směru i svržený Janukovyč se snažili distancovat od všech snah, které by usilovaly o plné obnovení někdejšího sovětského státně-politického prostoru. Nejdál proklamativně a ne vždy šťastně co do praktických kroků zašel prezident Juščenko po `pomerančové revoluci` v roce 2004. Nedořešenost rusko-ukrajinského vztahu vykypěla tam, kde se začala probírat otázka, do jaké míry má Ukrajina usilovat o podepsání asociační dohody s Evropskou unií, což by znamenalo automaticky daleko větší vzdálení od postsovětského politického a ekonomického světa, než jaké kdy ve 20. století existovalo,“ dodal.

Nárok Ukrajinců na suverenitu je legitimní. Cesta ale bude složitá

Odborník se také vyjádřil k vyhrocení situace v posledních měsících. „To, že došlo k tak nečekaně drastickému lámání chleba nejprve na Majdanu a pak prostřednictvím skutečného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, který byl řešen Ruskem způsobem, jenž já osobně vnímám jako nepřijatelný, převedlo vztah do podoby, kterou si ještě před rokem nikdo nedokázal představit,“ popsal Zilynskyj s tím, že řešení problému je otázka, kterou si málokdo dokáže zodpovědět. Sám ale vidí šanci na dosažení ukrajinské suverenity. „Nedokážeme u letošního pokusu dohlédnout jeho šance na úspěch. Myslím si ale, že pokud národ usiluje o co největší míru suverenity, jeho nárok je legitimní, a přesto, že cesta bude složitá, výsledek voleb naznačuje, že je snad většina ukrajinského obyvatelstva přesvědčená o tom, že je tento pokus nutné dovést k úspěšnému konci,“ dodal.

I děti se dohadují o tom, zda byla Kyjevská Rus státem ruským či ukrajinským

Zilynskyj se soustředil také na velmi dávnou historii všech souvislostí. „Často jsou dějiny spojovány jen s nejnovějším časovým úsekem, ale to není správné, protože celý problém má daleko starší kořeny,“ vysvětlil a popsal jednotlivé etapy vývoje, které mají hned několik aspektů. Historik se věnoval také úplnému začátku vztahů z doby, kdy můžeme začít oba národy jako odlišné subjekty vůbec zaregistrovat, což je období Kyjevské Rusi.

„Vždy byl centrem tohoto státu Kyjev, dnešní hlavní město Ukrajiny. Tento východoevropský stát budí minimálně od 18. století polemiku u jeho následovatelů, ať už jsou to Ukrajinci nebo Rusové, o tom, který z těch národů má větší právo se k odkazu Kyjevské Rusi hlásit, a tento rozpor se promítá také do stanovisek historického povědomí většiny Rusů a Ukrajinců. Nesou v sobě určité znalosti ze škol a už mezi dětmi jsou vedeny spory, zda byla Kyjevská Rus státem ruským či ukrajinským,“ uvedl Zilynskyj s tím, že problém sice lze takto stavět, ale není možno na něj odpovědět, protože tato otázka je mimo realitu. „Pojmy ruský a ukrajinský, tak jak je známe dnes, tehdy neexistovaly,“ dodal.

Historická vina carského Ruska. Vstřebávání Ukrajiny

Historik hovořil také o potlačování práv Ukrajinců a integraci kozácké Ukrajiny do ruského státu, která končí asi v 70. nebo 80. letech 18. století. „Doba svědků kozáckého období na přelomu 18. a 19. století v sobě nese velké množství napětí, které můžeme vnímat dodnes jako pokořující: My jsme si vybudovali náš kozácký stát a Rusko postupně odbouralo jeho práva a zapojilo ho do svého území. To je jedna z historických vin, která je v rámci převažujícího výkladu ukrajinských dějin kladena ruským carům a carevnám 18. století za vinu. Zejména Petr I. a Kateřina II. (v ČR je o nich vyučováno jako o Petru I. Velikém a Kateřině II. Veliké - pozn. red.) jsou v ukrajinském historickém vědomí postavami naprosto odlišnými od pojetí ruského. Jsou postavami naprosto negativními a zavrhovanými z hlediska svých centralizátorských snah, které samozřejmě ruská veřejnost a historici oceňují jako pozitivum,“ vysvětlil Zilynskyj.

Součástí vstřebávání Ukrajiny do Ruska během 17. a 18. století bylo i využití jejího intelektuálního potenciálu. V Kyjevě existovala první vysoká škola východní Evropy a Petr I. zjistil, že pro modernizační snahy potřebuje lidi znalé, s vyšší mírou vzdělání, a způsobem dobrovolným i nedobrovolným přetáhl řadu pedagogů a duchovních činitelů do Ruské říše. „Zase je to Petrovi I. zazlíváno. Je třeba říci, že ruské prostředí pak díky reformám začalo své zpoždění dohánět,“ podotkl historik.

Carské Rusko se od 60. let 19. století obávalo separatismu. Zakázalo ukrajinské tisky

Rusko bylo založeno na principech carské samovlády, pravoslavného náboženství a jednotného národa. „Ruský národ byl viděn v 19. a počátkem 20. století jako jeden celek, jenž má sice tři odlišné části, ale které patří k celku. Jakékoli jeho tříštění je nesmyslné a škodlivé pro jednotu říše,“ popisoval Zilynskyj.

„Ukrajinské hnutí, dokud bylo jen sentimentálním hnutím, které se zabývalo sbíráním folklóru a starých kronik, mohlo existovat i v době, kdy psali ukrajinští autoři v duchu sentimentalismu,“ upozornil historik. Když ale začal národ sám sebe vnímat v intencích obrozujícího se národa, byla překročena tolerovatelná hranice z hlediska ruského režimu. Carské Rusko se od 60. letech 19. století začalo obávat separatismu. Hnutí na Ukrajině dospělo do stadia, kdy proti němu byly použity represivní nástroje, byl zakázán tisk naprosté většiny možných ukrajinských publikací v ukrajinštině. Zákaz platil do roku 1905.

Ukrajinci se střetávali na obou stranách fronty, což je jedna z tragických stránek

Větším svobodám se mohli těšit Ukrajinci, kteří žili v habsburské monarchii. „Je logické, že rakouští Ukrajinci se na počátku první světové války staví poměrně nadšeně do služeb habsburské monarchie, protože vidí v případném vítězství nad Ruskem možnost zavedení větších svobod,“ podotkl odborník. Ukrajinské legie vznikly v podstatě jako protiruské jednotky na straně rakouské armády, a byly to jednotky, které viděly jako cíl bojovat s Ruskem jako s nepřítelem svého národa, ačkoli v ruské armádě také bojovali Ukrajinci. „Ukrajinci se tak střetávali na obou stranách fronty, což je jedna z tragických stránek ukrajinských dějin,“ upozornil Zilynskyj. První pokus o narovnání vztahu a koexistenci Ruska a Ukrajiny se odehrává v podobě Ukrajinské lidové republiky, jež ale byla vystavena obrovskému tlaku vnějších sil, které si její existenci nepřály.

Ovšem existovaly tu i vnitřní problémy. „Bolševici považovali svou revoluci za internacionální a celosvětovou a nechápali, proč by mělo území, které bylo tak dlouho součástí Ruské říše, odpadnout, a to pod režimem, který oni chápali jako protirevoluční, ačkoli byl také levicový, ovšem založený na ukrajinské národní základně, jež nechtěla uznávat Lenina,“ uvedl historik. Vše má i ekonomické důvody, protože rudé Rusko by bez ukrajinských území nepřežilo. Ukrajina tvořila v rámci Ruska příliš silnou část na to, aby byla puštěna k cestě směrem k samostatnému vývoji. „Nakonec vítězí bolševické Rusko a formálně přiznává Ukrajině právo na suverenitu, ale zase ve svazku s ruským proletariátem,“ doplnil Zilynskyj.

Sovětský svaz byl spíše pseudofederací než federací

Pak začíná sedmdesátiletá přítomnost Ukrajiny v Sovětském svazu. Sovětský režim ze začátku udělal to, čeho nebyl carský režim schopen, dal Ukrajincům právo na základní a střední školství a formální existenci vlastní vlády. „Protože Ukrajina byla začleněna do Sovětského svazu, který byl spíše pseudofederací než federací, tak zejména od 30. let se původní svobody staly něčím, co v rámci neustálého utahování šroubů a centralizace začalo ochabovat,“ uvedl historik. Vývoj přiváděl část Ukrajinců, kteří žili mimo území Sovětského svazu v emigraci, k výrazně protiruským postojům. „Tady se dostáváme k problémům, které přetrvávají dodnes, přežily i rozpad v roce 1991,“ připomenul Zilynskyj a upozornil také na stalinistickou likvidaci ukrajinské inteligence.

Historik hovořil i o emigraci stovek tisíců lidí, kteří odešli s německou armádou po válce. „Neměli důvod milovat Němce, ale považovali obnovení stalinismu za věc, která je pro ně nepřijatelná, ve srovnání s kterou je jakékoli jiné řešení osudu lepší,“ dodal. Rusko-ukrajinské vztahy v závěru sovětského období byly charakterizovány tím, že sice skončil stalinismus, ale sovětská propaganda a moskevské centrum jakékoli snahy o separatismus sledovaly a likvidovaly.

Zilynskyj: Ukrajinou se už zabývaly dvě předchozí generace v naší rodině

Doktor Bohdan Zilynskyj zdůraznil složitost vzájemných vztahů i jejich pochopení v historickém kontextu. „V případě tak aktuální tematiky jako je od loňska rusko-ukrajinský vztah a jeho reflexe v obou společnostech, je důležité, kdo o něm hovoří a zda je schopen nadhledu. Ani u mě to není snadné, protože jsem ukrajinsko-českého původu, i když jsem život strávil v České republice. Zdědil jsem ale zájem o situaci, kterou se už dříve zabývaly dvě předchozí generace v naší rodině,“ doplnil Zilynskyj, který začínal studiemi středověku, ale od počátku 90. let se už primárně věnuje problematice Ukrajiny.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.