Kartous ve svém textu skepticky vyjádřil obavy, že za současné situace není možné rok 1989 opakovat. „Platy nejsou zdaleka takové, jako v Německu, ale celkový životní standard střední třídy se tomu Německu velmi podobá, těžko mobilizovat masy k nespokojenosti,“ lamentuje nad lidmi, kteří bez „materiální frustrace“ nejsou ochotni se Kartousovými slovy „obrátit z minulosti do budoucnosti“.

Společnost se podle Kartouse není ochotna shodnout na tom, že chce nějakou změnu. Část veřejnosti už si totiž našla alternativu v populismu Miloše Zemana a Andreje Babiše. Ti druzí pak nejsou schopni přijít s ničím jiným, než je návrat k polistopadovým časům. „Pokud někdo doufá ve změnu, musí počítat s tím, že bude třeba vynaložit mnohem větší úsilí a že bude třeba mnohem většího angažmá než jen přijít několikrát na náměstí a zachřestit,“ burcuje Kartous.

Zatímco dnes se nejsme shodnout ani na směru změny, v roce 1989 byla podle Kartouse shoda jak na směru, tak i na rychlosti. Tehdejší představa byla dost naivní, přesto se podle něj můžeme z roku 1989 poučit. A to v tom, že pouze pomocí skutečného politického angažmá se dá proti mocenské struktuře něco změnit.

Tento text je paradoxní v souvislosti s jiným textem Bohumila Kartouse, který v posledních dnech začal kolovat internetem. V něm se v souvislosti s Listopadem 1989 a jeho současnou reflexí píše o „iluzi boje o všechno“. A dokonce se rozepsal o „mýtu o svatém Havlovi“. Pak si ale zklamaní čtenáři povšimli, že tento text letenského řečníka je starý tři roky.