Akce, jejímž donátorem byla Nadace Železné opony, se uskutečnila ve zcela zaplněném sále ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje – a překvapivě se ji zúčastnilo i několik mladých lidí. Nechyběla rovněž skupina přátel, kteří jezdí na Zakarpatskou Ukrajinu již dlouhá léta.
Banderovci z obou stran
Na začátku besedy zazněl dotaz muže středních let na banderovce.
Milan Syruček poznamenal, že některé jejich zločiny byly vlastně zločiny NKVD, protože tisíce jejich agentů se vydávalo za banderovce. „Navzájem se vyvražďovali, nejen banderovci, ale také třeba Poláci, když si mysleli, že tam a tam jsou banderovci. Tam to nelze jednoznačně říci, nikde není jednoznačná čára a nelze hned říci, že to bylo tak a tak. A když bádám v archivech, tak zjišťuji, že je všechno v podstatě úplně jinak. Objevují se nová fakta,“ konstatoval novinář a publicista.
„Mám desítky svědectví i z dřívější doby, než se o tom oficiálně mluvilo. Alespoň sám si netroufám říci, že to byli pouze a jen bandité, kteří vraždili kdekoho. Na druhé straně nemohu souhlasit s tím, že Juščenko jmenoval v roce 2004 Banderu národním hrdinou, že se mu stavějí sochy, třeba ve Lvově, že se všem banderovcům přiznal statut válečných veteránů a dostávají vyšší penze nebo padesátiprocentní slevu na dopravu. To, co mají veteráni z druhé světové války. Zakarpatí se to netýkalo, západní oblasti ano – třeba Lvovské oblasti. Ivanofrankovská nebo Rovenská oblast. Charkovská, Doněcká, kde je jasná dělící čára. Nepamatuji se, že v těch dlouhých seznamech byl nějaký banderovec z východní Ukrajiny.“
Poslední banderovci byli zlikvidováni podle Milana Syručka až na začátku šedesátých let.
Ruština je normální...
Prakticky všichni prezidenti Ukrajiny měli podle Milana Syručka své „dači“, tedy letní byty, v Zakarpatí. „Juščenko byl prvním ukrajinským prezidentem, který mluvil ukrajinsky. Kučma i Kravčuk se narychlo učili ukrajinsky až v době, kdy se stali prezidenty. Zelenskyj se učí nyní, protože je z Krivého Rogu, což je z oblasti, kde se hovoří rusky. Takže on se od konce roku 2017, kdy chtěl jít do politiky, začal učit ukrajinsky...“
„V Zakarpatí je problém, kam vlastně zařadit rusínštinu. To samé, kam zařadit Rusínce. Řada vědců se kloní k tomu, že je to samostatná větev, protože se dělaly testy DNA, porovnávaly se. Je to taková zvláštní slovanská odnož. Vláda sice nějak rozhodla, ale podle ní nerozhodují vaše geny. V Zakarpatí zatím ale k tomu není podnět,“ konstatoval Syruček.
„Problém současné Ukrajiny je ten, že tato země si sama nevládne. Stala se zástupným bojištěm pro obě strany... U nás pracuje asi 120.000 Ukrajinců, ale nejsou pojištěni, jsou tu vesměs jako turisté s možností pobytu do 90 dnů.“
Následoval dotaz mladého muže, jaký je turistický ruch v Zakarpatí, „protože začátkem občanské války tam musel být nějaký útlum…“
Češi, Slováci... i hippíci
Luboš Chytílek to okomentoval slovy: „Dříve byl velký turistický ruch, který se zaměřil především na Koločavu. Jezdili tam hlavně Češi, ale i lidé z celého světa, jezdili tam i hippíci. Dnes se tam jezdí pořád, ale trochu se tam změnily poměry. Ta generace, když jsme tam přicházeli, o sobě prohlašovala, že jsou Čechoslováci, že mají československé státní občanství, kterého je nikdo nezbavil, ta generace už není, ti lidé již zemřeli.
A střední generace, ta je ovlivňována pohledem a osobami, které do nich vtloukaly sovětské školy. Tak se někdy člověk dozví, že máme odtamtud vypadnout, že jsme byli prostě okupanti, že jsme se chtěli napakovat na jejich konto. Také se tam domáhají svých cílů pomalu, ale důsledně, Maďaři.
Prý proti Čechoslovákům jsou nacionalisté z Kyjeva, ale ti nemají s Podkarpatskou Rusí nic společného, protože tam je převažující rusínská národnost. Tito nacionalisté chtějí, aby vše, co souvisí v historii s Československem, bylo vymazáno z dějin a aby se tam o Československé republice nemluvilo. Tak si oni představují nezvratné dějiny. Vývoj tam není jednoduchý,“ konstatoval cestovatelský nestor, vitální osmdesátník Chytílek.
Ukrajinská realita
Syruček k tomu uvedl: „Prezident Beneš dekretem ze 6. června 1946 zrušil Zakarpaťanům československé občanství a tím jim umožnil, aby měli sovětské občanství. Do června 1946 se mohli tamní občané rozhodnout, zda chtějí zůstat, nebo se přestěhovat do Československa. Tak učinilo 120 000 lidí... Někteří funkcionáři, kteří tam zůstali, si pak mohli vybrat, jestli nechtějí nějaký domek nebo byt po těch, co odešli do ČSR. Tam byl problém ten, že ihned po jejich odchodu tam bylo posláno, jak bylo ‚zvykem‘, spoustu Rusů, kteří hned obsadili vyšší funkce.
Třeba jsme v padesátých letech byli v jedné hospodě, kde bylo úplně narváno, ale byl tam jeden volný stůl,“ zavzpomínal Milan Syruček a pokračoval: „Tak jsme se k němu hrnuli, ale říkali – tam nesmíte, sem chodí si sednout okresní funkcionáři. A že tady teď nesedí? Nu, ale co kdyby se rozhodli sem přijít. V divadle, řada nejlepších míst nebyla obsazena, tedy byla uvolněna pro funkcionáře. Nepřišli, jejich věc, ale nikdo si tam nesměl sednout, i když třeba další zájemci stáli venku. Tam byly v mnohém takové poměry.
Hodně mě zarazilo, že hlavní zásobování nebyly obchody, ale bazary a tržiště, kde lidi prodávali, co si vypěstovali na záhumencích. Ty zajišťovaly dvě třetiny spotřeby, zatímco všechny možné kolchozy a sovchozy dohromady sotva jednu třetinu. To byste tam museli žít, abyste to zažili. Třeba bylo hezky, a místo toho, aby se šlo sít, tak se tam rozhodli, že půjdou na ryby, protože ‚budou brát‘, a na pole se nechodilo,“ seznámil plný sál s ukrajinskou realitou Syruček.
„Domluvil jsem s Holanďany, že jim pošlou hnojiva a osiva, a poslali odborníky na tu jejich černozem, která je jenom na Ukrajině a v Kanadě. Tam byla sklizeň kolem 22 centů na hektar třeba u pšenice. Holanďané chtěli za tu práci vše, co bude nad 60 centů. A skutečně, po pět let dosahovali na miliónu hektarů 90 centů obilí z hektaru. Pak po pěti letech s nimi Ukrajinci ukončili smlouvu, prý to, co dělají Holanďané, dokážou také. Takže je z toho vyhnali a hned následující rok klesla úroda na 48 centů, a pak klesala až na 22 centů.“
Připojit... ale ke komu, nebo k čemu?
„Pokud se týká Majdanu nebo ukrajinské oranžové revoluce, tak Zakarpatí se to nějak nedotklo. Putinův poradce tam ale organizuje už od roku 2008 takové sdružení za připojení Zakarpatí k Rusku,“ varoval Syruček. „Nebo alespoň takovou autonomii, jaká byla na Krymu, protože tam byla autonomní republika. Zakarpatí zatím nedocílilo ani autonomii, která byla za ukrajinské vlády.“
Chytílek k řečenému dodal: „Těch zájemců o československé občanství zas tolik nebylo, protože o tom rozhodovaly sovětské úřady. Rodiny si mohly podat žádost, ale oni to velmi sledovali a přihlíželi třeba k nějakým zásluhám, třeba jestli dotyčný byl ve Svobodově armádě, i když oni jí decimovali naprosto záměrně. A prý pustili jen 6000 lidí. A navíc Rusové ve své přesnosti vedli evidenci již od říjnové revoluce, kdo se rozhodl pro život na Západě. Ty vedli v patrnosti, a když nás Rudá armáda osvobodila, tak jedna z prvních činností bylo, že vyhledali tyto lidi, a já vím o konkrétním případu, soustředili je, aniž by se mohli stýkat s okolím, naložili je do vlaků a odvezli je do gulagů. Prostě oni velice dobře sledovali lidi, kteří se před desetiletími postavili proti komunistickému zřízení.“
Syruček reagoval slovy: „Pokud se týká našich občanů, my jsme tam měli vládního zmocněnce, pana Němce, který úřadoval v Chustu, a to tedy čerpám z jeho záznamů, protože řídil celou tuto operaci do června 1946. Pak spadla klec.“
Psali jsme:
Opona vskutku železná
Další dotaz byl na hlídání hranice mezi tehdejší Ukrajinskou SSR a Slovenskem.
„Já jsem tam pravidelně jezdil, to byla hranice jako u nás se západním Německem. A ostraha byla ještě horší!“ uvedl Syruček. „Bylo složité sem dostat povolení na návštěvu příbuzných. Někteří nás ani neměli za spojence, ale za západní agenty. Dokonce třeba člověka pověřili stranickým úkolem, aby takového zájemce přemluvili, vybrali komsomolce, který, pokud to byla dívka, ji musel svést... no, děly se neuvěřitelné věci.“
Chytílek si pak „přihřál polívčičku“ konstatováním: „My jako spolek se teď bereme za to, aby nám dovolili zavěsit vzpomínkovou desku na Masarykově škole v Užhorodě, jako vzpomínku na Československo. Škola je postavena českými architekty a staviteli a nachází se u korza, kde chodí spousta lidí. Oni nás přesunují na jiné místo, kde by si to za sto let přečetlo sto lidí, kteří kolem projdou.“
Žena z auditoria se nechala slyšet: „Protože jste nedali nějaký úplatek…“ – Syruček na to reagoval: „O úplatcích na Ukrajině mi ani nemluvte! Jel jsem starou cestou do Kyjeva a uprostřed lesů mě zastavili dva milicionáři. Nemohl jsem překročit rychlost, protože to byla strašná cesta. Prý jsem přejel nepřerušovanou bílou čáru uprostřed silnice a každému mám dát deset dolarů. Já argumentoval, že tam přece čára není, ale oni na to: „Ale bude tam!“ Je to prostě symbolické k současné Ukrajině. Ta korupce je problém. A současný prezident říká „všechno bude…“
Rakety a rakeťáci
Jaderné zbraně u Mukačeva – to byla poslední otázka na více než dvouhodinovém setkání.
Luboš Chytílek řekl: „Podkarpatská Rus, která byla nejblíže střední Evropě, tak za Sovětského svazu se stala zbrojnicí. Užhorod měl, když jej opouštěli Češi, asi 35 tisíc obyvatel, a nyní má 130 tisíc. Postavili tam několik desítek tisíc bytů pro příslušníky sovětské armády, ti tam obsluhovali zbraně, které byly přesunuty až k hranici, aby ušetřili každou vteřinu, kdyby došlo k úderu směrem na západ. Na severovýchod od Užhorodu leží Polonina Runa, ta lokalita je dodnes nepřístupná, protože tam byla baterie jaderných raket, které byly umístěny v podzemních silech. Odtamtud to odvezli, ale nyní tam prý naházeli nějaký jaderný odpad, ale to jsou informace z druhé a třetí ruky,“ uvedl Chytílek. Dodnes se „nedoporučuje“, aby se tam chodilo.
„V roce 1968 se k nám z polních letišť dostávali ‚osvoboditelé‘. Když jsme přijeli začátkem devadesátých let, tak k nám chodili chlapi středních let a se slzami v očích nás žádali o odpuštění, protože byli v té armádě, která nás přijela takzvaně osvobodit. To území je prostě prokleté. Odtamtud odcházeli třeba až do Afghánistánu, tak je verbovali. Když lidé přišli o příbuzného, tak v posledních desetiletích si před svůj dům postaví tří až čtyřmetrový křesťanský kříž na památku toho zemřelého. To je takový jejich protest.“
Jsme už hodný čas „zápaďáci“
Syruček ještě připomněl: „Když Sověti v srpnu 68 zatkli Dubčeka a další, odvezli je do SSSR do Zakarpatí, do jednoho z táborů NKVD. Černík mi říkal, že spali v chatkách u otevřených dveří, kde byl vždy voják se samopalem. Takhle ‚bezpečně‘ prý nespal nikdy v životě.“
V Zakarpatí bylo šest různých vojenských základen. „Nás, i Slovensko, prostě považovali už za Západ. Byly tam i výcvikové tábory, a v tom Zakarpatí to bylo samé vojenské pásmo,“ dodal v závěru Milan Syruček.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
