Jak červená nit se dnešním přehledem mediálních zajímavostí vine téma Evropské unie, kterého se týkají všechny příspěvky. Ten úvodní se věnuje článku Daniela Kaisera, který pod titulkem „Komisař Oettinger odstraňuje ‚hodnotový nádor‘ ze střední Evropy“ vyšel v úterý 1. května na serveru Echo24. „To je nejlepší článek, co jsem tento týden četl. Věnuje se tomu, že komisař pro rozpočet Günther Oettinger navrhl, aby část unijních dotací byla podmíněna věrností takzvaným demokratickým hodnotám. To je úžasná formulace, trochu mi připomíná formát Evropské hodnoty. Asi to nebude podstatou daleko. Smyslem toho je boj proti neposlušným zemím, zejména Visegrádu, v první řadě Maďarsku a Polsku, které se staví nejvíce opozičně vůči mnoha bruselským výmyslům a nesmyslům,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Podstatou Oettingerem navrženého mechanismu je, že před poskytnutím peněz určených na dotace do příslušných zemí se má zkoumat, zda se příslušná země chová dostatečně konformně a dostatečně ctí tzv. evropské neboli demokratické hodnoty. „Pakliže by je nějaká země dostatečně nectila – je otázka, kdo to posoudí, jestli pan Oettinger, nebo nějaká jím jmenovaná komise, nebo Evropská komise či kdo vlastně – tak se jí dotace pozastaví, zmrazí, případně odeberou a podobně. To je naprosto neuvěřitelná arogance, sprostota a hnus, lepší slovo pro to nemám, něco takového si nedovolili ani komunisti. Ti měli rozmanité způsoby nátlaku, myslím tím komunisty třeba z RVHP, kde se plánovalo také společné hospodářství členských zemí sovětských satelitů, nikde se však neoperovalo nějakými demokratickými hodnotami,“ podotýká mediální analytik.

Fatalistická představa Evropy s částečně islámskou budoucností

Tento mechanismus obsažený v návrhu dlouhodobého rozpočtu Evropské unie na léta 2021 až 2027, který ve středu předložila Evropská komise, mu připomíná padesátá léta. „V nich byl základním kádrovým předpokladem pro hodnocení občana Československa tzv. klapoklidez. To je zkratka tehdy zavedené fráze ‚kladný poměr k lidově demokratickému zřízení‘. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme totéž zažívali na školách se zkratkou mokobuko, což znamenalo ‚morální kodex budovatele komunismu‘. Je to úplně stejné – klapoklidez, mokobuko, evropské hodnoty, demokratické hodnoty, Günther Oettinger. Všechno je to jedna odporná neomarxistická hniloba, která prožírá Evropu, zbavuje nás práv, možností, svobod a všeho, co jsme si slibovali od společné Evropy, která měla být prostorem svobody. Dnes je to zcela jednoznačně prostor otroctví, a pokud jsme četli Hayeka, tak víme, že mezi svobodou a otroctvím je docela podstatný rozdíl,“ připomíná Petr Žantovský.