Trumpova administrativa vnesla do mezinárodního měnového systému nejistotu, kterou globální investoři již nemohou ignorovat. Tím, že narušuje volný obchod, otřásá globálními aliancemi, podkopává nezávislost Federálního rezervního systému a hrozí, že dolar bude využíván k politickým účelům, přiměla svět k otázce, zda je dolar stále bezpečnou sázkou. To by mělo být eurozónou varovným signálem, uvádí Stournaras ve svém komentáři pro The Economist.

Po desetiletí vládl mezinárodnímu měnovému systému dolar. Byl standardní měnou pro světový obchod, útočištěm v době krize a rezervou pro centrální banky na celém světě. Tato dominance poskytla USA obrovské hospodářské výhody. Může vytvářet obchodní deficity a financovat nadměrný příliv zboží a služeb tiskem dolarů. Síla měny zajišťuje, že se tyto dolary vracejí zpět do amerických státních dluhopisů, což snižuje náklady na financování fiskálních deficitů USA.

Na druhé straně Atlantiku mělo být euro více než jen regionální měnou. Od jeho vzniku v 90. letech 20. století si jeho tvůrci představovali nejen větší měnovou stabilitu a hospodářskou integraci v rámci Evropy, ale také měnu, která by mohla konkurovat dolaru na globální scéně.

V prvních dvou ohledech se jednotná měna osvědčila. Evropská centrální banka zavedla důvěryhodnou měnovou politiku, a to i tváří v tvář finančním krizím, šoku z covidu-19 a válce na Ukrajině. Tím, že společná měna odstranila přímé transakční náklady spojené s výměnou národních měn i kurzové riziko mezi členskými státy EU, posílila obchod mezi členy eurozóny.

Třetí ambice – aby se euro stalo skutečnou těžkou vahou – však zůstává nenaplněna. Navzdory dvěma desetiletím pokroku je globální působení měny stále omezené. Její podíl na mezinárodních rezervách a obchodní fakturaci je jen o málo vyšší než celková váha starších měn, které před čtvrt stoletím nahradila.