Letos trvá hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení či jídlo, či díky hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví? A co fenomén Milionu chvilek? Tam je problémem vládnoucí garnitura, nikoli životní úroveň…

Vždy a všude bude někdo nespokojený. Faktem je, že období posledních třiceti let je v našich dějinách obdobím bezprecedentní svobody, bezpečnosti a prosperity zároveň. Proč jsou tedy lidé nespokojeni? Z různých důvodů, ne nutně v tomto pořadí: nedostatek víry v Boha; frustrace z toho, jak si sami zkazili své životy; absence jedné Velké Jednoticí Ideje; problémy jsou tak malé, že o to větší nespokojenost panuje (za nacistické či sovětské okupace si většina lidí nedovolila ani pípnout); neuvědomují si, že věci mohou být mnohem horší; či v neposlední řadě proto, že vidí, jak fanatici chtějí ještě více zdražit pivo.

Co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohli udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?

Premiér by se neměl příliš ukazovat, prezident by si měl uložit bobříka mlčení, demokratická opozice by si měla svátek připomenout, ale nesnažit se z něj získat politické body, KSČM by se měla propadnout do země, Okamura odjet do zahraničí a aktivisté by alespoň pro tento den měli od aktivismu abstinovat. Ale nic z toho se nestane.