Letos trvá hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení či jídlo, či díky hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví? A co fenomén Milionu chvilek? Tam je problémem vládnoucí garnitura, nikoli životní úroveň…
Vždy a všude bude někdo nespokojený. Faktem je, že období posledních třiceti let je v našich dějinách obdobím bezprecedentní svobody, bezpečnosti a prosperity zároveň. Proč jsou tedy lidé nespokojeni? Z různých důvodů, ne nutně v tomto pořadí: nedostatek víry v Boha; frustrace z toho, jak si sami zkazili své životy; absence jedné Velké Jednoticí Ideje; problémy jsou tak malé, že o to větší nespokojenost panuje (za nacistické či sovětské okupace si většina lidí nedovolila ani pípnout); neuvědomují si, že věci mohou být mnohem horší; či v neposlední řadě proto, že vidí, jak fanatici chtějí ještě více zdražit pivo.
Je škoda, že dnes odchází z úřadu ministr Antonín Staněk?Anketa
Co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohli udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
Premiér by se neměl příliš ukazovat, prezident by si měl uložit bobříka mlčení, demokratická opozice by si měla svátek připomenout, ale nesnažit se z něj získat politické body, KSČM by se měla propadnout do země, Okamura odjet do zahraničí a aktivisté by alespoň pro tento den měli od aktivismu abstinovat. Ale nic z toho se nestane.
Nejbohatší Čech Petr Kellner se ve výroční zprávě své skupiny PPF vyjádřil k situaci v Evropě, kde podle jeho slov mizí úcta k tradicím, k pracovitosti či ke svobodě. Přichází s mladou generací opravdu zásadní změna? Přemýšlejí a jednají mladí lidé výrazně jinak, než tomu bylo u předešlých generací?
Každá generace jedná a přemýšlí trochu jinak než ta předešlá. Problém této mladé generace je ten, že nezažila komunismus, a proto je idealistická bez realismu. Mládež roku 1989 byla idealistická a realistická zároveň. Když se dívám na současný Západ, vidím dvojí polarizaci: úpadek středolevice a středopravice; a zároveň posilování pólů: radikální zelené levice a reakce vůči ní, která může mít podobu buď dryáčnického nacionalismu, anebo odpovědného konzervatismu.
Vydobyla si naše země v rámci nové, sjednocené Evropy, silné postavení? Má podle vás značka „Česká republika“ dnes lepší zvuk než před čtvrtstoletím? Kdo se o jméno naší země zasloužil především? Mají na tom nějaký podíl dnešní vrcholní politici?
Kdo se o zemi zasloužil především? V 90. letech jsem byl členem již zaniklé Občanské demokratické aliance, takže bych vám odpověděl: ODA. Kromě ní taky především prezident Václav Havel. Tehdy jsme měli ambici mít svobodu a demokracii, občanské svobody a lidská práva, soukromé vlastnictví a tržní hospodářství, stát se členy EU a NATO. To vše se povedlo. Pak už nebyla žádná Velká Jednoticí Idea a politika začala stagnovat.
Fotogalerie: - Československo v Darney
ČR nemá v EU silné postavení; naopak je slabší než země srovnatelného počtu obyvatel (Švédsko), či dokonce menší (Dánsko, Irsko). Je však atraktivním místem pro život – krásným a bezpečným zároveň. Takže očekávám, že až se nejen některé čtvrti měst, nýbrž přímo města celá v západní Evropě stanou v důsledku vysoké zločinnosti a nezvládnuté imigrace z cizí kultury neobyvatelnými, mnozí Západoevropané se začnou usazovat u nás. Kvůli bezpečí svých dětí a možnosti svobodně mluvit.
A naše budoucnost? Mladí protestují proti ničení klimatu, za rovnoprávnost pohlaví, za práva sexuálních menšin. Jsou toto v dnešní vyspělé Evropě opravdu palčivá témata, ve kterých máme deficit a kde je třeba zjednat nápravu? Nebo jde o zástupné problémy vyplývající z nedostatku skutečných těžkostí a výzev?
Oni si myslí, že palčivá témata to jsou, někteří z nás si to nemyslíme, lépe řečeno, myslíme si, že nejsou. Že oni mají převrácené priority. A to bude přispívat ke zmíněné polarizaci. Akce vyvolává reakci. Když jedni příliš „tlačí na pilu“, nemohou se divit, že se proti tomu objeví čím dále silnější a radikálnější opozice. Obětí toho budou centrističtí liberálové; postupně se jejich počet bude ztenčovat, protože jako jednotlivci se budou muset přiklonit na jednu nebo druhou stranu. Už nyní ten proces u nás vidíme: někteří naskočili na módní vlnu a ztratili rozum, který kdysi měli; z jiných se stali konzervativci a svůj rozum ještě více prohloubili.
Co Evropu podle vás čeká, až se jednou k moci dostanou dnešní teenageři a mladí dospělí? Udrží si Evropa své velmocenské postavení?
Evropa není vojenskou velmocí, je ekonomickou velmocí. Když přijme celou zelenou, environmentalistickou agendu (zákaz uhlíkové ekonomiky, pryč s jadernou energií atd.), spáchá ekonomickou sebevraždu a stane se muzeem, které budou navštěvovat bohatí Číňané a fotit nádherné gotické katedrály, barokní kostely, renesanční paláce, klasicistní i secesní budovy. A dnešní mladí, potom už šedovlasí důchodci bez dětí a bez vnoučat, budou sedět na lavičkách u břehů Temže, Seiny, Rýna, Tibery či Sprévy, hledět za zvuků muezzinů do jejich temných vod a marně přemýšlet: „Kde se stala chyba?“
Přistupujeme v roce 2019 důstojně k menšinám? Jsou u nás v Česku Romové či homosexuálové občany druhé kategorie, nebo zde mají příznivé podmínky a stav věcí došel spíše do roviny pozitivní diskriminace? Je například otázka uzákonění manželství homosexuálů aktuálním problémem, kterým je třeba se zabývat?
V České republice není nikdo občanem druhé kategorie. Romové, protože nebyli schopni vygenerovat zodpovědné politické vůdce, mají mnohem menší politický vliv, než to odpovídá jejich počtu. Homosexuálové, lépe řečeno homosexuální aktivisté (protože ne všichni gayové či lesbičky jsou aktivisté; mnozí, snad většina, chtějí žít své soukromé životy v klidu), mají naopak v důsledku svého politického aktivismu mnohem větší politický vliv, než to odpovídá jejich počtu.
Babiš navrhuje do Evropské komise znovu Věru Jourovou. Co na to říkáte?Anketa
„Stejnopohlavní manželství“ je contradictio in adiecto. Asi jako „čtyřstranný trojúhelník“.
Nový premiér Velké Británie ještě nestihl ve funkci nic učinit a už se na něj sesunula lavina příkrých komentářů a odsudků. Je aktuální kritika Borise Johnsona jakýmsi odrazem dnešní doby? A co o ní vypovídá?
Tak barvitý, drzý a rošťácký člověk jako Alexander Boris de Pfeffel Johnson by byl nenáviděn jedněmi a milován druhými v každé době. Británie má tradici excentrických premiérů. V 18. století Pitt mladší se stal premiérem, když mu bylo 24 let. Denně vypil litr portského, protože to považoval za léčbu dny. Byl skvělý, zorganizoval několik evropských koalic proti Francouzské revoluci a Bonapartovi. V 19. století Melbourne měl manželku, která byla milenkou básníka Byrona. Gladstone po večerech chodil do čtvrti s prostitutkami, kde je zachraňoval: snažil se je přemluvit, aby s tím přestaly. Jeho zálibou bylo sekyrou kácet stromy, skácel jich stovky. Disraeli byl první britský premiér židovského původu; když ho jeden (irský) poslanec kvůli tomu urazil, odpověděl mu: „Ano, jsem Žid. Když se předkové tohoto ctihodného gentlemana jako divoši proháněli po neznámém ostrově, mí byli kněží v chrámu Šalamounově.“ Měl zálibu v Orientu, proto královnu Viktorii učinil… císařovnou Indie. Rosebery jako mladík řekl, že má tři životní cíle: aby jeho kůň vyhrál (dostihy v) Derby, aby se oženil s dědičkou (vzal si dceru Rothschilda) a aby se stal premiérem. Splnily se mu všechny tři. Salisbury měl zásady: „Cokoli se stane, bude k horšímu, proto je naším zájmem, aby se toho stalo co nejméně“ a „dobrá vláda je ta, jež dělá tak málo, jak je to jen možné“ – či „dělat tak málo, jak je to jen možné, tak dlouho, jak to jen možné je“. To jsou konzervativní moudrosti, ze kterých kdyby se hyperaktivní potížisté, nenechálkové a politikáři poučili, lidé by byli šťastnější a svět lepším místem k životu.
A jakým byl ve století 20. excentrikem Churchill, to snad ví každý; každý asi kromě čtenářů ParlamentníchListů.cz, lidí ducha prostšího. Takže Boris Johnson dobře zapadá do této tradice britských excentrických premiérů; což ale nutně neznamená, že uspěje. Může i nemusí.
Je podle vás Boris Johnson člověkem, který dokáže ostrovní velmoc vyvést z Evropské unie, jak si přáli britští voliči v referendu?
Ano. Otázkou je, za jakou cenu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
