„Před pádem bolševického režimu u nás byla nepřehlédnutelná skupina občanů, která se rozhodla otevřeně vzdorovat totalitnímu zřízení. Zmíním některé – Václav Havel, Standa Devátý, Dominik Duka, Václav Malý, Bára Štěpánová a celá řada dalších. Podepisovali a šířili dokumenty jako Charta 77 a Několik slov. Díky jim za tu odvahu nepochybně patří,“ říká na úvod svého zamyšlení Pavel Černocký a vysvětluje.

„Důvody k odporu měli ty nejrůznější. Někoho to prostě bavilo, někdo měl pevné přesvědčení a jiným už vlastně nic jiného nezbývalo. Pro režim byli stejně nepřijatelní. Jejich činnost byla záslužná a mnoha lidem dodávali odvahu. Bylo jich ovšem strašně málo,“ podotýká a dodává. „Většina národa byla buď apatická, anebo si myslela sice to samé, ale zúčastnit se nehodlala. Opět z nejrůznějších důvodů. Někteří, a nebylo jich málo, s režimem prostě sympatizovali. Jiní režim nenáviděli, ale nehodlali si pálit prsty. Nemalá skupina lidí poslouchala ‚podvratné vysílačky‘ a získané informace šířila dál. I to mělo svůj význam. Pomáhali objektivní zprávy šířit do svého okolí a ty se pak dostávaly k dalším lidem.“