Ptát se, zda byla Sobotkova vláda úspěšná, je špatně položená otázka. Někomu bezpochyby posloužila dobře. Správná otázka je: byla Sobotkova vláda prospěšná lidem a zemi? 

Než na tuto otázku odpovím, je potřeba si uvědomit jedno významné specifikum této vlády, které je dobře viditelné pouze ze střednědobé perspektivy.   

Z ní je možné sledovat dva paralelní, zdánlivě protichůdné trendy: jeden z nich je, že tradiční politické strany mají stále zřetelněji ve vedení „úřednické myši“. U nás i ve světě. Uvědomme si třeba namátkou vybranou řadu francouzských prezidentů: De Gaulle, Mitterrand, Sarkozy, Hollande. Nebo řadu českých premiérů: Klaus, Zeman, Paroubek, Topolánek, Nečas, Sobotka. Čím dál smutnější pohled z pohledu schopností být lídrem (bez jakýchkoli dalších rovin hodnocení). Je naprosto zřejmé, že ti poslední v řadě jsou slabým odvarem přirozených lídrů minulosti. Nereprezentují svoje myšlenky a názory, nerozhodují podle vlastního přesvědčení, nenastavují směřování svých partají. Takoví malí králové „bene“, co všechno odkývnou. Snadno ovladatelní, předvídatelní. V byznysu se jim říká bílí koně. Vkrádá se pak logická otázka: komu ve skutečnosti slouží? Komu takoví nevýrazní jedinci vyhovují? Kdo je vybírá?

Vedle toho tu máme jakoby opačný trend, který na první pohled vypadá jako přirozená reakce na výše uvedené: vznikají politické projekty „jednoho muže“, oligarchy, podnikatele… (Ukrajina, Slovensko, ČR, USA…), který slibuje spásu. A politikou znavení a dezorientovaní občané mají samozřejmě tendenci mu věřit. Už přece „má dost a nepotřebuje krást“. Bohužel nechápou, že peníze od určité úrovně příjmů neslouží k osobnímu utrácení, ale k tvorbě moci, a proto jich nikdy nebude dost. Moc přeci může růst téměř nade všecky meze.

Důsledky těchto paralelních trendů jsou zásadní.  Politika, již tak málo čitelná, se mění na nesrozumitelnou, roste bezradnost voličů. Přičteme-li k tomu stále rostoucí koncentraci politické a ekonomické moci a tedy „vzdálenost“ mezi rozhodováním a její občanskou kontrolou, zvyšuje se tím schopnost z pozadí ovládat celé státy, jejich cíle, zdroje a prostředky, bez vědomí občanů a bez možnosti a schopnosti tato rozhodnutí ovlivnit. Z hodin dějepisu známá taktika „rozděl(uj) a panuj“ zase jednou získává novou podobu.