Ptát se, zda byla Sobotkova vláda úspěšná, je špatně položená otázka. Někomu bezpochyby posloužila dobře. Správná otázka je: byla Sobotkova vláda prospěšná lidem a zemi? 

Než na tuto otázku odpovím, je potřeba si uvědomit jedno významné specifikum této vlády, které je dobře viditelné pouze ze střednědobé perspektivy.   

Z ní je možné sledovat dva paralelní, zdánlivě protichůdné trendy: jeden z nich je, že tradiční politické strany mají stále zřetelněji ve vedení „úřednické myši“. U nás i ve světě. Uvědomme si třeba namátkou vybranou řadu francouzských prezidentů: De Gaulle, Mitterrand, Sarkozy, Hollande. Nebo řadu českých premiérů: Klaus, Zeman, Paroubek, Topolánek, Nečas, Sobotka. Čím dál smutnější pohled z pohledu schopností být lídrem (bez jakýchkoli dalších rovin hodnocení). Je naprosto zřejmé, že ti poslední v řadě jsou slabým odvarem přirozených lídrů minulosti. Nereprezentují svoje myšlenky a názory, nerozhodují podle vlastního přesvědčení, nenastavují směřování svých partají. Takoví malí králové „bene“, co všechno odkývnou. Snadno ovladatelní, předvídatelní. V byznysu se jim říká bílí koně. Vkrádá se pak logická otázka: komu ve skutečnosti slouží? Komu takoví nevýrazní jedinci vyhovují? Kdo je vybírá?

Vedle toho tu máme jakoby opačný trend, který na první pohled vypadá jako přirozená reakce na výše uvedené: vznikají politické projekty „jednoho muže“, oligarchy, podnikatele… (Ukrajina, Slovensko, ČR, USA…), který slibuje spásu. A politikou znavení a dezorientovaní občané mají samozřejmě tendenci mu věřit. Už přece „má dost a nepotřebuje krást“. Bohužel nechápou, že peníze od určité úrovně příjmů neslouží k osobnímu utrácení, ale k tvorbě moci, a proto jich nikdy nebude dost. Moc přeci může růst téměř nade všecky meze.

Důsledky těchto paralelních trendů jsou zásadní.  Politika, již tak málo čitelná, se mění na nesrozumitelnou, roste bezradnost voličů. Přičteme-li k tomu stále rostoucí koncentraci politické a ekonomické moci a tedy „vzdálenost“ mezi rozhodováním a její občanskou kontrolou, zvyšuje se tím schopnost z pozadí ovládat celé státy, jejich cíle, zdroje a prostředky, bez vědomí občanů a bez možnosti a schopnosti tato rozhodnutí ovlivnit. Z hodin dějepisu známá taktika „rozděl(uj) a panuj“ zase jednou získává novou podobu.  

Z perspektivy občanů je tedy jedno, jestli je nástup nějakého oligarchy do politiky předem dohodnutý scénář s cílem obalamutit voliče, nebo se jedná o skutečný boj o moc mezi korporátními skupinami. I kdyby to nějaký oligarcha myslel na začátku náhodou dobře, jen těžko překročí svůj stín a vždy bude hájit především své zájmy. Výsledek bude vždy stejný: méně nebo více zjevná korporátní totalita.

A jaké je tedy to specifikum naší poslední vlády? Všude jinde to zatím bylo buď anebo. Buď úřednická myš, nebo oligarcha. U nás se ale prolnuly oba trendy: úřednická myš vládla společně s oligarchou. A tři roky se tvářili, jak jim to šlape.

Kdo ale rozumí tomu, co vláda vlastně udělala, jaké zastává postoje, kam směřuje domácí i zahraniční politiku? Kdo dnes může například jednoznačně říct, jaký je postoj vlády k migrační krizi? Vezměme si Sobotku a Chovance, Babiše, Stropnického a Pelikána: „Každá pes jiná ves“.  Navenek. Ale co si skutečně myslí? Ví to někdo? Je chování vlády předvídatelné?

Pokud se této „kompilované“ vládě něco opravdu podařilo, pak nejen zastírat, co skutečně dělá a s jakými úmysly, ale dokonce i co si myslí. V tom je bezpochyby rekordmanem a tvůrcem nové úrovně zmatení, nesrozumitelnosti a obtížnosti kontroly.

Pojďme tedy vystavit téměř konečný účet celé vládě:

V základu příliš neliší od minulých vlád „zločinného spolčení“. Napojení na mafiánské struktury a různé „politické podnikatele“ dvou ze tří členů vládní koalice zůstává. Jediný rozdíl je v tom, že ANO z pochopitelných důvodů (alespoň na centrální úrovni) žádná taková napojení nemá: „Jeden prsten vládne všem“.

Sobotkova vláda však ještě daleko zřetelněji, než předchozí vlády, prosazuje agendu vnesenou sem ze zahraničí. Způsob, jakým se tak děje, mnozí interpretují jako patolízalský nebo dokonce zrádcovský.

Takže zbývá pro hodnocení to nejprostší a nejjednodušší: „Po ovoci poznáte je…“

A.     Zahraniční a bezpečnostní politika

·         Prosadila novelu branného zákona, která umožňuje odvelet na zahraniční mise nejen vojáky profesionály, ale všechny vojáky v záloze. Tedy všechny, kdo se stali v minulosti branci. Do 60 let věku.

·         Dále probíhá pokus změny Ústavy (projednání v tomto měsíci), aby jen na základě rozhodnutí vlády, bez souhlasu parlamentu, mohly na území ČR pobývat a vzdušný prostor používat cizí vojska až po dobu 60 dnů. A na stejnou dobu vyslat armádu ČR do zahraničí. Pár vládních úředníků tedy může zemi zatáhnout do války dřív, než parlament bude reagovat.

·         Když pomineme různá rétorická cvičení, vláda nijak nereagovala na zhoršení bezpečnostní situace z důvodu migrační krize, nesnažila se reálně prosadit a zajistit obranu Schengenských hranic ve spolupráci s dalšími evropskými zeměmi.

·         Nedokázala se postavit politice EU ani dojednat společný postup se zeměmi V4.

·         Vedla podlézavou politiku vůči Německu i EU.

·         Podílí se aktivně na eskalaci napětí vůči Rusku.

·         Neohradila se vůči politice spojenců na blízkém východě, přičemž migrační krize je zjevným důsledkem této politiky. Přechází mlčením spojeneckou politiku vůči Saúdské Arábii a Kataru, které velkým dílem financují ISIL. Alespoň má tolik soudnosti, že ponechává ve funkci velvyslankyně v Sýrii Evu Filipi, která důsledně a nestranně hájí české zájmy v oblasti.

Důsledky:

1.      Nejsme nijak chráněni před riziky migrační krize a jejími potenciálními důsledky v západní Evropě. Můžeme jen doufat, že bezpečnostní složky konají i třeba za zády politiků.

2.      Dá se předpokládat, že ani v režimu „tajné“ nijak nereflektuje rizika našeho spojenectví s euroatlantickými strukturami (hájícími zájmy vojensko-bezpečnostního komplexu a obdobných struktur, nikoliv občanů) a stává se spolupachatelem všeho násilí, které je důsledkem této politiky tzv. spojenců.

3.      Nejhorší možný scénář: pokud NATO (přesněji mocenské skupiny, které ho ovládají) pískne, velké množství Čechů bude stát v plné polní třeba na Ruských hranicích, než se kdo naděje. Že si to neumíme představit? Že to není možné? Zeptejte se židů z roku 1938…  

B.      Demokracie, spravedlnost a svoboda slova

·         Vojenské zpravodajství má v rámci zajištění kybernetického prostoru dostat právo sledovat, ale také ovlivňovat a blokovat internetový provoz. Naprostá většina nezávislých odborníků se shoduje, že tento systém bude nefunkční a hlavně zneužitelný pro šmírování v podstatě kohokoli. Má se projednávat teď v květnu v druhém čtení.

·         Ministerstvo vnitra zřídilo útvar, který si rychle získal nálepku Ministerstvo pravdy. Má nám říkat, co je pravda a co není, sleduje tzv. proruské (rozuměj protirežimní) weby a spolupracuje s agenty cizí moci (neziskovky placené ze zahraničí). Tím narážím na americký zákon, který určuje povinnost označit organizace žijící z příjmů ze zahraničí přízviskem „agent“.

·         Dalším „skvělým“ výsledkem vlády je tzv. protiteroristická novela trestního zákoníku, která je již v platnosti. Zde se zavádí pojem teroristická skupina, jejíž definice je vágní a co je nejpodstatnější, k zatčení a odsouzení až na 12 let stačí pouhé plánování teroristického činu, nikoliv jeho spáchání. O zneužitelnosti si jistě každý udělá představu sám.

·         Vláda prolomila domovní svobodu zakotvenou v Ústavě.

·         Provedla novelu volebních zákonů a zákona o politických stranách a hnutích, kterými dále ztížila možnost malým subjektům ucházet se o hlasy občanů.

·         Jen takovou drobnou třešinkou na dortu je snaha o vykastrování protikorupčních zákonů, která má podobu vyjmutí většiny významných podniků s majetkovou účastí státu z povinnosti zveřejňovat smlouvy.  Zde ovšem, v rámci objektivity je potřeba říct, že ANO nesehrálo negativní úlohu.

·         Vytvořila mnoho dalších restrikcí a omezení, příkazů a zákazů, ve valné většině zbytečně ztěžujících život občanům a drobným podnikatelům a živnostníkům.

Důsledky:

1.      Omezování svobody slova, na první úrovni a nejlépe autocenzurou, jak za komunismu. Na druhé úrovni možnost blokování šíření režimu nevhodných informací a případná persekuce nepohodlných dle stupně nebezpečnosti pro režim.

2.      Doufám, že jen teoretická možnost: Vy a vaši kamarádi se někomu znelíbíte třeba kvůli svým názorům. Naše milé agentury to zachytí, připraví kompro materiál a jdete do chládku na delší dobu, než leckteří vrazi.

3.      Chcete něco změnit ústavně konformní cestou? Chcete vstoupit do politiky? Stačí drobné pochybení a Úřad vás může sankcionovat likvidačním způsobem.

4.      Boj proti korupci pro ně znamená, že se snaží zablokovat penězovody ostatních a své nechat otevřené.

C.      (Ne)podpora malého a středního podnikání a zaměstnanosti

·         Vláda formou pobídek a daňových úlev používá peníze daňových poplatníků k podpoře zahraničních investic, jejichž výše již překročila sto miliard korun (!) za rok.

·         Naproti tomu podpora malého a středního podnikání je řádově nižší. Bez programů EU by byla zanedbatelná. Navíc o dotacích již víme své, že.

·         K tomu připočítejme EET: plošnou buzeraci statisíců živnostníků a drobných podnikatelů, kde dodatečné výnosy jsou velmi pochybné a pokud nějaké budou, stěží pokryjí náklady spojené s navýšením nákladů na nezaměstnanost a sociální podporu těch, kteří to raději zabalí. A to nemluvím o aplikaci presumpce viny, vytváření fízlovského státu, který a priori podezírá všechny. Přesně tak se chovají totalitní režimy.

·         Další perličkou důsledků aktivit vlády je navýšení počtu státních zaměstnanců o více jak 30 tisíc, na celkových 445 tisíc lidí s průměrným platem téměř 29 tisíc korun. Za císaře pána byl jeden státní zaměstnanec na cca 120 lidí. Dnes je tento poměr cca 1:10.

Důsledky:

1.      Vláda neadekvátně podporuje zahraniční investice často u výrob s nízkou přidanou hodnotou, s nízkými mzdami a rizikem, že po odčerpání výhod se přesunou zase jinam.

2.      Místo skutečné podpory domácího malého a středního podnikání skrze inovační centra, spolupráci s vysokými školami, podporu konkurenceschopnosti a transferu potřebných znalostí podnikatelům atd.... vidíme pouze deklarovaný zájem a líbivou strategii podpory, ovšem pouze na papíře.

3.      Vláda podporuje byrokratizaci, tedy další růst nenasytného bumbrdlíčka, který dále zvyšuje daňovou potřebu státu a produkuje další nepotřebnou agendu přesně podle Parkinsonových zákonů.

D.     Prosazování ideologie kulturního marxismu

·         Vláda podporuje vměšování státu do rodiny, ať je to vyhrožování OSPODem v případě neakceptování politiky inkluze ve školách, udržuje nejpřísnější pravidla pro očkování v celé Evropě atd.

·         Gender a LGBT agenda není postavena na rovnocennosti a respektování přirozeného Řádu, ale na předpokladu, že vždy většina utlačuje menšinu. A tak se v parlamentu baví o „právu na dítě“ pro ženu, která se jen tak rozhodla být matkou - bez muže, zákony se změní tak, že homosexuální páry spíše než aby adoptovaly již narozené děti, zaplatí si „početí“, případně „odnošení“ a stává se z toho velký byznys. Tady se najednou na práva dětí nehledí.

·         Některé menšiny jsou podporovány způsobem, který umožňuje, aby jejich občanská práva nebyla svázána s občanskými povinnostmi. Proto se chovají paraziticky, aniž by to vládu jakkoli rozrušovalo.  

Důsledky:

1.      Tradiční rodina je považována za přežitek, ztrácí na významu. Pokud si myslíte něco jiného, jste vyvrhel. Barnevernet na vás.

2.      Vaše dítě patří státu. Vše zakryto velmi líbivými slovy o právech dítěte.

3.      Většina má spíše povinnosti, menšiny spíše práva.

4.      Devastuje to společenskou soudržnost a podporuje vypjatý individualismus. Tím se rozpadá hodnotový systém, který společnost stmeluje.

Shrnutí

Vláda nám tvrdí, že „situace je nadmíru výtečná“ (po vzoru bývalého primátora Němce, který tak komentoval povodňovou situaci v Praze pár hodin před zatopením metra).

Ve skutečnosti je demokratický politický systém v kolapsu, ekonomický na JIPce. Stojíme na hraně korporátní totality, jsme ve vážné mezinárodní bezpečnostní krizi, čelíme rozpadu společenské soudržnosti, nevážíme si tradiční rodiny a přirozených hodnot, nerespektujeme přirozený Řád. A „naše“ vláda tyto negativní trendy vědomě akceleruje, v zájmu nikým nevolených, domácích i zahraničních mocenských struktur.

Sobotkova vláda je tou nejhorší vládou v novodobých dějinách.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.