„Pro lidi mé generace, dospívající koncem 80. let, Nohavica hodně znamenal. A díky Nohavicovi jsme uznávali i Vysockého, jako jednu z mála ruských věcí vůbec,“ zahájil Fingerland svůj komentář s tím, že Nohavica byl v tomto smyslu oceněn po právu. „Oba, Nohavica i Vysockij, každý svým způsobem, byli tehdy hlasem volnosti a nedůvěry k moci,“ doplnil.

Připomněl, že Vysockij však neměl to štěstí, aby se dožil svobody, a tak nevíme, co by soudil o dnešní ruské moci. Jeho „válečné“ písně tak zněly na shromážděních oslavujících ruskou okupaci Krymu. „Jak je známo, s mrtvými básníky si každý může dělat co chce,“ poznamenal Fingerland a zdůraznil, že Nohavica ovšem zpíval Vysockého dávno před nástupem Putina, dokonce dávno před Listopadem.

Překvapivé je podle komentátora to, že vlastně převzal jen velmi malou část Vysockého či Okudžavova repertoáru. Někdy prý ani nejde o jeho vlastní překlady, ale dílo rusisty, překladatele a příležitostného interpreta Milana Dvořáka. „Jeho jméno při zpívání Vysockého písní Nohavica občas zapomíná uvádět,“ dodal s tím, že navíc vedle ruských písničkářů přeložil a přebásnil řadu klasických i novodobých děl ruské kultury, včetně Evžena Oněgina.