Kauza Feri a kultura sněhových vloček

Zpočátku jsem myslela, že na kauzu Feri nebudu reagovat. Zastávám zcela jiný postoj k nežádoucím mužským výbojům než slečny, které si nechaly trauma dlouho pro sebe, a tak jsem nabyla dojmu, že k tomu nemám co říct. Pak jsem si však přečetla pár článků a došlo mi, že tady máme problém. Ale ne v sexuálním obtěžování jako takovém. Spíš v kořenech. V prevenci. Ve výchově.

Rodina, ve které vyrůstáme, má stěžejní vliv na náš život včetně chování k opačnému pohlaví. Nechci spekulovat, jaký vzor asi doma dostal Dominik Feri, ale ruku na srdce – když se podíváme okolo i dovnitř sebe, určité vzorce chování tam zkrátka najdeme.

Já teď čekám dítě. Dceru. Už se těším, jak sebejistou a silnou ženu z ní vychovám, v čemž mě podporují právě srážlivé výroky okolí. Nedávno jsem se na tohle téma chytla s babičkou: „Já se na ni tak těším,“ zamyslela se, „ale bude to mít v tomhle světě jako holčička těžký! Všude plno nástrah a násilí! A je to čím dál horší!“

To mě napružilo! Došlo mi, jak hluboce je tenhle problém zažraný v kultuře – chudinky ženské uzurpované neomalenými chlapy. Svět, kde na ženu čeká spousta překážek, osahávání v metru, pokřikování na ulici, nebo třeba – převratný to vynález dnešní doby – písemný souhlas s pohlavním stykem! Ano, tahle novota, o které začali diskutovat mnozí progresivisté, je totiž ve svém důsledku zpátečnickým krokem par excellence. K sebejistotě žen a k jejich lepšímu postavení nepřispěje. Naopak z nich dělá chudinky, které místo vlastního hlasu potřebují k sebevyjádření kus papíru. Podle mě je důrazné „ne!“, popř. kopnutí do kulí, mnohem efektivnější. A ještě tím ušetříme lesy a legislativu.

Pokud někdo tvrdí, že nám tady bují „rape culture“ (kultura znásilnění), já myslím, že na druhé straně se projevuje i „snow flakes culture“ (kultura sněhových vloček). Volná a přehnaně ochranářská výchova, trend „vyber si pohlaví“, snížené nároky na vzdělání, nejrůznější úlevy a výhody pro každého, kdo se cítí být zkrácen na svých právech... Netvrdím, že to tady má vypadat jako ve Spartě, ale zhýčkanost mladé generace je značná, a to se netýká jen žen.

Ženy by měly pochopit, že pokud se chtějí cítit bezpečněji, musí začít u sebe. Narazila jsem na vyjádření pirátské poslankyně Olgy Richterové, která upozorňuje, že „mnoho žen běžně zažívá obavy třeba jen z večerní cesty domů. Uvažují, jak být oblečené, nebo jestli mít klíče v dlani mezi prsty. Mnoho žen přímo zažilo nebo zažívá sexuální obtěžování v rodině, ve škole nebo na pracovišti.“ Ano, v tomhle s paní poslankyní souhlasím. Jenže už nemohu souhlasit s jejím „řešením“, tedy s tím, že se budeme hrabat v legislativě a hledat způsoby, jak posílit postavení oběti. Vždy, když někdo volá po novém zákonu, vzpomenu si na Tacitův citát: „Čím horší stát, tím více zákonů.“

Řešení sexuálního obtěžování neleží vně, ve světě zákazů a sankcí. Leží ve vědomém rozhodnutí – nebýt obětí, být slyšet, vymezit se! Nečekat, že nám pomůže písemný souhlas, masivní kampaň nebo legislativní moloch, na kterém se přiživí armáda právníků. Co pomůže určitě a co má každý ve svých rukou – aktivně se za sebe postavit! Samozřejmě a bohužel, někdy je násilník v převaze, že napadená žena opravdu nemá šanci. V tom případě trvám na přísném potrestání – a tresty za sexuální obtěžování a znásilnění bych v ČR určitě zvedla. Než však dojde k nejhoršímu, měla by žena použít všechny prostředky k sebeobraně.

Už slyším výkřiky typu „chcete říct, že je normální jít po ulici a cítit se ohroženě?“ Argument sněhových vloček... Život ale není peříčko! Nežijeme v ideálním světě. Každá žena však může ovlivnit, jakou měrou přispěje, aby se stala dalším číslem ve smutné statistice. Asertivita, kurz sebeobrany, zbrojní pas, sebevědomá chůze... Funguje to, vím z vlastní zkušenosti. Osahával mě chlap v MHD, verbálně obtěžoval prodejce na ulici, a kolikrát jsem se stala terčem pokřikování, to už ani nepočítám... Než bych se však hroutila, vyřizuji si to s těmi chudáky rovnou.

Funguje psychologický trik: Násilníci sázejí na ženskou submisivitu. Bezmoc na ně často působí jako stimulant. Když se proto žena ohradí, verbálně či fyzicky, vyvede je to z konceptu. Když jsem se stala terčem osahávání zvrhlíka v MHD, sáhla jsem po nejbližší zbrani – v tom případě ostré hraně deštníku, abych jeho nenechavé ruce bolestivě zasáhla. Stáhl se a zmizel. Podomní prodejce, který mi neomaleně nabídl, že si „půjdeme zašukat“, byl odpálen pohrdavým výrazem a smíchem. A na pískající dělníky se nezdráhám ukázat prostředník... Vysloužím si za to sice většinou hordu nadávek do „namyšlených krav“, ale pořád lepší, než být za sněhovou vločku.

Chápu, že ne každá žena má takovou pohotovost vrozenou, ale já ji taky neměla. Postupem času jsem však pochopila, že pomocnou ruku najdu nejčastěji na konci vlastního ramene. A tak jsem na sobě začala pracovat. Mimochodem – není právě tohle znakem emancipace, po které různí progresivní aktivisté volají? Co může být víc emancipované, než žena, která se za sebe umí postavit?

Zajímalo by mě proto, kolik obtěžovaných či napadených žen se kdy preventivně zajímalo, jak mohou vlastní iniciativou svou bezpečnost zvýšit? Většinou to začnou řešit tehdy, až když se jim něco přihodí. To je stejné, jako když někdo začne řešit kornatění tepen poté, co se projedl k obezitě. Nebyla by lepší prevence?

Svět je nástrah plný. Nikdo vám nezaručí, když ráno odejdete z domu, že se živí a zdraví vrátíte. Proto se rozhlížíme na přechodech, používáme bezpečnostní pásy a po setmění se vyhýbáme temným uličkám – protože si sebe vážíme a nechceme přijít o zdraví nebo o život. Proč se stejně nenahlíží i na sexuální násilí? Když se jako žena vyzývavě obleču, tak se nemůžu divit, že na mě chlapi budou civět, pokřikovat či se pokoušet o něco víc… Mají to v hlavičkách primitivně nastavené, ne všichni dokážou svůj chtíč kultivovaně skrýt. A věřte, že rozpačité úsměvy a neurčité signály si tihle ješitové zpravidla vyloží jako znak zájmu. Ženské NE proto musí být zřetelné!

Jednoznačně odsuzuji sexuální obtěžování a násilí – ať už na ženách nebo na mužích (ano, i muži jsou totiž terčem, jen se o tom tolik nemluví). Řešení však nepřichází omíláním, jaké jsou ženy oběti a chudinky, ani umělým vytvářením rádoby bezpečnějšího prostředí, které stejně násilníci nebudou respektovat. Nejsme ve skleníku! Paradoxně teď napíšu – ve svém konzervatismu něco velice progresivistického – v dnešním světě už fakt nezáleží, zda jste žena nebo muž. Záleží na tom, jak jste silní a jak se za sebe umíte postavit!

Autorkou je Andrea Novotná.

Psali jsme:

Pirátka Richterová: Ženy se v Česku bojí. Musíme to napravit

Černochová (ODS): Násilí na ženách a problematika znásilnění nesmí být tabu

„Já nic, já muzikant.“ Piráti: Vytaženo z koše. Neměli jste vědět

Sommerová: Temné síly tlačí na ČT. Jdu ji bránit. Posílím tím naši svobodu

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

123 - 4175230287/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.