Dřív za ně hrozily bezesné noci. Propad do mizérie i domino sebevražd. Dnes k nim „elity“ nic nenutí. Mlaskat u koryt už umí jen na dluh. Roste rychleji než jejich terna. Rekordy láme umění, jak ho „znárodnit“. A dojit ze státních kas i s úroky. Býval to nouzový východ. Vévodí novému byznys plánu. Strategii, založené na třeskuté koprofilii. Kynout z vlastních exkrementů, to dosud táhlo jen jisté nižší savce. Ti, komu říká pane většina zdrojů světa, se po nich opičí v ekonomickém směru. Z dluhové latríny vlastní nenažranosti, zbavené svědomí i soudnosti, se balíkují ještě víc, než ze všech inovací i burziánských švindlů. V dostizích svobodné konkurence, kdo hodí dluhové laso dřív a přitáhne je těsněji – lidem, podnikům i celým státům. Aby je srazil do kolen, vyvlastnil a vyraboval na kost. Ta úchylka už neznásilňuje jen bývalé kolonie. Ďábelská intrika proti Řecku ji dovezla do Evropy. Teď dominuje „řešení“ ekonomické krize, sváděné na nový virus. Vedoucí úlohu převzala kasta psychopatů. Čím lidi okouzlí nátury z tak perverzní nomenklatury?

Nezparchantělý sociální demokrat a „teologie osvobození“

Charisma, které není jen silikonem, se rodí přesně opačným směrem. S řadou politiků, jimž nechybělo, jsem měl tu čest. Jedním z nich byl i Gusy, jak si nechal říkat Alfred Gusenbauer. Lídr mladých rakouských socialistů to dotáhl až na kancléře. Už v 90. letech. Byl to sociální demokrat „staré školy“. Z velice prostého pytle. S tím větší vervou bojovat o demokracii i v sociálním směru. Když přistál poprvé v Šeremetěvu, poklekl a políbil ruskou zem. Obrat doleva, nastartovaný porážkou fašismu, ctil jako osobní závazek. V peripetiích evropské levice, jejích rozvodů i spojenectví, se vyznal víc než suchopárné katedry. Ty debaty krášlila nevšední empatie. Snaha posunout pokrok dál, a ne ho pokoutně zašmelit. Rakousko ustálo útok na existenční záruky, spuštěný sarančaty „postkomunismu“, tak jako málokdo. Gusy na tom měl kolosální zásluhu.