Dřív za ně hrozily bezesné noci. Propad do mizérie i domino sebevražd. Dnes k nim „elity“ nic nenutí. Mlaskat u koryt už umí jen na dluh. Roste rychleji než jejich terna. Rekordy láme umění, jak ho „znárodnit“. A dojit ze státních kas i s úroky. Býval to nouzový východ. Vévodí novému byznys plánu. Strategii, založené na třeskuté koprofilii. Kynout z vlastních exkrementů, to dosud táhlo jen jisté nižší savce. Ti, komu říká pane většina zdrojů světa, se po nich opičí v ekonomickém směru. Z dluhové latríny vlastní nenažranosti, zbavené svědomí i soudnosti, se balíkují ještě víc, než ze všech inovací i burziánských švindlů. V dostizích svobodné konkurence, kdo hodí dluhové laso dřív a přitáhne je těsněji – lidem, podnikům i celým státům. Aby je srazil do kolen, vyvlastnil a vyraboval na kost. Ta úchylka už neznásilňuje jen bývalé kolonie. Ďábelská intrika proti Řecku ji dovezla do Evropy. Teď dominuje „řešení“ ekonomické krize, sváděné na nový virus. Vedoucí úlohu převzala kasta psychopatů. Čím lidi okouzlí nátury z tak perverzní nomenklatury?
Nezparchantělý sociální demokrat a „teologie osvobození“
Charisma, které není jen silikonem, se rodí přesně opačným směrem. S řadou politiků, jimž nechybělo, jsem měl tu čest. Jedním z nich byl i Gusy, jak si nechal říkat Alfred Gusenbauer. Lídr mladých rakouských socialistů to dotáhl až na kancléře. Už v 90. letech. Byl to sociální demokrat „staré školy“. Z velice prostého pytle. S tím větší vervou bojovat o demokracii i v sociálním směru. Když přistál poprvé v Šeremetěvu, poklekl a políbil ruskou zem. Obrat doleva, nastartovaný porážkou fašismu, ctil jako osobní závazek. V peripetiích evropské levice, jejích rozvodů i spojenectví, se vyznal víc než suchopárné katedry. Ty debaty krášlila nevšední empatie. Snaha posunout pokrok dál, a ne ho pokoutně zašmelit. Rakousko ustálo útok na existenční záruky, spuštěný sarančaty „postkomunismu“, tak jako málokdo. Gusy na tom měl kolosální zásluhu.
V Nikaragui to bylo i o vzpouře proti pudu sebezáchovy. Tady se „zkurvysyn, ale náš“, jak jim říká Washington, jmenoval Anastazio Somoza. Disidenty, kteří mu padli do pracek, nechal házet z vrtulníku do jícnu mamutí sopky. Nahlédnout do něj prospěje každému, kdo staví Velkému bratrovi slavobrány. Z Daniela Ortégy, Tomáse Borge, Bayarda Arce i dalších sandinovských předáků zářilo charisma chlapů, kteří nestáhli chvost. Část z nich pocházela z „teologů osvobození“. Kněží, co vzali Desatero smrtelně vážně. Diktátorské junty je masakrovaly i přímo v sakristiích. Vatikán házel mrtvého brouka. Nejedna konzistoř své preláty práskala sama. Čisté ruce prý nemá ani dnešní náměstek toho nahoře. Fakta, jež o tom uvádí jeho zasvěcený životopis, nikdo nedementoval dodnes, Diskuse s dědici prvních křesťanských obcí je intelektuální lahůdkou. Pro marxistu o to víc.
Decentní sebeironie zdobila Háfize Asada, profesí vojenského pilota. Sýrie pod jeho vedením byla až překvapivě sekulární. I sociálně vstřícnější a nepoměrně liberálnější než arabské režimy, s nimiž si Západ náramně rozumí. Dobírat si sám sebe uměl i Jásir Arafat. Třeba když v tuniském exilu – ve tři ráno po perném dni – sundal svou kultovní pokrývku hlavy. Nad neposedným kukučem se zaleskla pleš. Homérským chechtotem ocenil i špílec, kolující tehdy moskevskými fakultami: „Jak se dá plešatění uchopit očima filozofie, nemá-li propadnout metafyzice? No přece jako dialektický přechod hlavy v p.del - nejprve formou a pak zákonitě i obsahem.“
Velké naděje, kruté atentáty
Kde se moc dědí, bývá to průšvih už v druhém pokolení. Radžív Gándhí patřil k ojedinělým výjimkám. Chlapskou figurou a appealem imponoval i svůdnému pohlaví, což se v politice počítá. Šanci projevit smysl pro legraci mu nabídlo i faux pas, spáchané autorem těchto řádků. Večeře v Dillí, rozpáleném přes den nad čtyřicítku, se konala v zahradě premiérova sídla. Svítila na ni menší vydání reflektorů, známých z fotbalových stadionů. Italskou koketu, kterou měl premiér za ženu, jsem přehlédl v jeho stínu. Trapas mi došel až po zhruba dvou minutách. Na fotkách, kde se z něj vylhávám, se krásné stvoření kření. Hlava rodiny má z toho, že se dočkalo lichotek až se zpožděním, bezelstné gaudium.
Radžív střídal svou zavražděnou matku už před čtyřicítkou. Rukou vraha padl i on. Indie nabrala zpětný kurs, z nějž se probírá dodnes. To samé zažil sousední Afghánistán v ještě drastičtější podobě. Nadžíba, posledního lídra tamní revoluce, stihla bestiální pomsta. Genitálie neutínalo zaživa ani gestapo. Nadžíbovi usekli i prsty a nahradili je cigaretami. Teprve pak ho usmýkali za jedoucím kamionem. A pověsili za nohy na sloup veřejného osvětlení. „Pro výstrahu všem ateistům.“ Ten samý konec neminul ani jeho bratra. Pachatelem byla teroristická chátra. Vypiplal si ji sám „ředitel zeměkoule“. Nechal by to dojít až sem, mít tušení, jak krutě se mu to vrátí? „Válka s terorem“ trvá už dvě desetiletí. Teď vrací rakve do Ameriky i k nám. Které z napadených zemí nadělila demokratičtější a únosnější poměry? Komplicem agresí, masakrujících nevinné životy, jsme poprvé od vzniku republiky. Stojí nám ta ostuda, riskující i brutální odvetu, za pár nicotných kariér?
Nadžíb měl férový plán národního usmíření. Uměl mu získat i sympatie sestavy, již se mi povedlo dovézt až do jeho sídla. Sahala hodně zleva až k mladým thatcheristům. Nadžíb to zvládl to vahou argumentů i kouzlem vnímavého hromotluka. Pak mu však Jelcin zarazil i dodávky pohonných hmot. Vydal tím napospas moc, bránící ženskou rovnoprávnost a jiná lidská práva, o nichž jsou i všechny liberální kánony. Se sázkou na teror je to jako s bojovým plynem. Vlastní řady kosil už u Verdunu a Sommy. Nadžíb spoléhal na zdravý rozum. Doplatil na to jako první, zdaleka ne však poslední. Smečka fanatických hadrníků, z níž Amerika vycepovala teroristickou internacionálu, vzala útokem „postsovětský“ region – a pak i Spojené státy. Kartou „deep state“ je dodnes. Sáhne po ní i v „barevné revoluci“, kterou punktuje doma?
Z těch, komu kritici nesahají po tkaničky
Slitinou velké odvahy a moudrosti byl János Kádár. K předákům maďarských komunistů patřil už za fašistického režimu. Úkoly, které to obnášelo, vyžadovaly i přesuny napříč zemí. V ilegalitě a na falešné doklady. Jednou se proto navlékl do montérek a na rameno vzal fošnu. Horthyho patroly bulíkoval, že ji nese do sousední obce. Procházelo mu to desítky kilometrů. Jen jsem se modlil – vyprávěl mi to skoro o půl století později – aby na žádnou z těch patrol nenarazil podruhé. Převzít moc v zemi, která prohrála po Hitlerově boku, nebyl žádný med. Ve víru vášní, bičovaných studenou válkou liberálních svatoušků, skončil za mřížemi i Kádár. Pravda, „jen“ po třetinu doby, po niž tam uvízl Husák.
Marketing „maďarského povstání“ roku 1956 vaří z falešných alibi a jezuitských lží. Zatlouká hlavně podlost, spáchanou i na řadě jiných zemí. Až třeba po dnešní Ukrajinu. Na výběr jen ze špatných variant dala i tehdejšímu Maďarsku. K revoltě přes mrtvoly hecovali Svobodná Evropa i jiní sufléři. Byly to hraběcí rady za pecí. Lidské životy jim byly šumafuk. Libretem masakru, do nějž vábily, byl politický humbuk. Cenzura jako řemen tutlá i jinou pravdu. Pouhý rok předtím dojednal Adenauer s Chruščovem propuštění posledních válečných zajatců. V případě Maďarů šlo hlavně o verbež, o niž se opřel režim Šípových křížů. Ten, na rozdíl od sesazeného Horthyho, spustil i antisemitská jatka. Právě židovské etnikum však tvořilo přes dvě třetiny maďarského vedení v polovině 50. let. „Povstání“ proti němu nebylo o liberálních říkankách. Hegemonii převzali grázlové, posedlí i rasovou nenávistí. Veřejných kastrací spáchali desítky. Sadismus ve stylu al-Kájdy nešetřil ani ženy a děti.
Když padla „dvojčata“ na Manhattanu, Washington zmasakroval Afghánistán a pak i Irák. „Nezvratné důkazy“ o jejich vině vyhořely jako fagule. Kdokoli tomu darebáctví kryje záda, na téma „maďarské povstání“ propásl šanci mlčet. Zlomit vaz revanši, neštítící se vůbec ničeho, mohla jen vojenská síla. Právě ta, s níž to hegemon „povstání“ prohrál teprve před 11 lety. A pak musel pomáhat zvednout z trosek zemi, v níž předtím vraždil na potkání. Tohle nemohla být „drole de guerre“. Kabaret, v němž dlouho nepadl jediný výstřel. A šarže „sladké Francie“ si krátily čas fotbalem s jedenáctkami wehrmachtu. V Maďarsku vypukla repríza bitev na východní frontě. Z obou stran.
Teď se past, stražená na jiné, vrací i zemi, jež si v tom libuje dlouhé roky. Mučivé hlavolamy není co závidět ani Trumpovi. Ba ani „Killary“ a jejím jestřábům, režírujícím „barevnou revoluci“ i u sebe doma. Kde berou jistotu, že se jim neurve ze řetězu jako parta afghánských hrdlořezů? Kádár na sebe vzal těžší břemeno, než ona fošna za Horthyho. Byl pravým opakem psychopata. Zářila z něj hřejivá dobrota. Ušlechtilost, s níž ustál se ctí i krvavá dramata.
Čertovy rohy hyzdí i Wojciecha Jaruzelského. Nosíval polotmavé brýle. Držením těla zahanbil i přehlídkovou jednotku. Zmijí jazyky syčely o „rudém Pinochetovi“. Na otázku, proč ta tmavá skla a záda podle pravítka, reagoval vzpomínkou, rozkopávající bábovičky dnešním lhářům: „Dřív, než Hitler napadl Sovětský svaz, jsem tam na severu pracoval jako dřevorubec. Slunce nízko nad obzorem, odrážené závějemi sněhu, mi trochu pocuchalo oči. A z té zimy mi prochladly i zádové svaly. Bolesti, které to vrací, tlumím zdravotním korzetem.“
Když Hitler napadl Polsko, jeho vláda, prahnoucí po „nach Osten“ po boku wehrmachtu, pláchla do ciziny už za dva týdny. Teprve pak Rudá armáda postoupila ke Curzonově linii. Jmenuje se po britském ministru zahraničí, který ji navrhl. Schválil ji versaillský summit vítězů I. světové války. Moskva tím zachránila před genocidou statisíce Židů i běloruských a ukrajinských vlastenců. Polských vojáků se na území, obsazeném Rudou armádou, ocitlo přes 120 tisíc. Ty s adresou na tomto teritoriu poslala domů. Všem, kdo se chtěli vrátit na území, okupované wehrmachtem, nebránila ani v tom. Ostatní se stali válečnými zajatci až poté, co Moskvě vyhlásila válku polská vláda v londýnském exilu. Zdůvodnila to „sovětizací“ Litvy (v roce 1940). Ta přitom k soustátí, řízenému polskou aristokracií, nepatřila už řadu generací. V kritické fázi bitvy o Stalingrad, klíčového rozcestí války, Moskva kývla i na přesun Andersových divizí do Íránu a odtud na Západ. Čítaly přes 70 tisíc mužů. Berlingovy polské jednotky, v nichž bojoval i Jaruzelski, se podílely na osvobození Varšavy i dobytí Berlína.
Generál nebyl zeleným mozkem. Chtěl si povídat o zprávách Římského klubu a komise OSN pro životní prostředí a rozvoj. A také o „postmodernismu“ a jiných módních výkřicích ve filozofii. Co do znalostí, jimiž sršel i v těchto oborech, mu dnešní „elity“ nesahají po tkaničky. Rusky uměli všichni šéfové socialistických zemí. Tlumočníka nepovolal jen generál. Jeho manželka překládala německou beletrii. Že je s to číst nejen v ruštině, ale i jiných jazycích, bylo znát i na generálovi. Porazil ho „mráz přicházející z Kremlu“, a ne gdaňský elektrikář. Generál si zasloužil důstojnější finále. I zápis v kronikách své doby. Nadšení z dnešní polské pravice, křísící démony Pilsudského „totáče“, si nevidí na špičku nosu.
Charisma nemající živého konkurenta
krášlilo Fidela Castra. 27 panfilovců zastavilo tisíce hlavní, valících se na Moskvu. Husitských obránců Vítkova bylo jen 29. Jízdních křižáků, kterým uštědřili debakl, byly také tisíce. Fidelovi barbudos vázali drtivou přesilovku roky. A nakonec ji porazili na hlavu. Fidel to know-how prokázal i poté, co mu Gorbačov a Jelcin cukli kobercem. Spojence našel i v desítkách kanadských a západoevropských firem. Z pozice suverénní země – a ne poskoka cizího exekučního komanda.
Memoáry z let, kdy byl partyzánským comandante en jefe, vyšly i česky. Vydají za desítky akčních filmů. Hollywood je točí po krátkých sekvencích. Každou z nich prý v průměru 28krát. Proti Batistově soldatesce to nebylo nanečisto ani jednou. Stovky atentátů hrozily Fidelovi i po revoluci. Slova a skutky spojil v siamské dvojče. Od revolt na havanské univerzitě. Až do smrti s devíti křížky na krku. Projevy elektrizoval i na dálku. Zblízka o to víc. V debatě z očí do očí to násobila unikátní mimika. Barva a melodika hlasu. Vychutnal jsem si je čtyřikrát. Naposled i s Gabrielem Garcíou Márquezem. Laureát Nobelovy ceny za literaturu byl tehdy šéfem kubánské filmové akademie.
Psali jsme:
_635526743933815780.jpg&id=37599)
Počátky téhle story byly frapantní. Fidel prokoukl „Gorbyho“ jako jeden z prvních. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem tehdy stál, pořádal kongres v Havaně. A hned po něm fórum, kam zval i celonárodní svazy, které z něj odešly počátkem 50. let. Zvali jsme je tam v době, kdy z „katastrojky“ už lezlo, co má za lubem skutečně. Kubánci měli obavu, že jim tu nákazu zaneseme i my. Naším cílem byl pravý opak. Znásobit akční rádius. Zakopat válečnou sekeru všude tam, kde byla mimo mísu. A budovat tím vlivnější aliance proti nejnebezpečnějším kazisvětům. Udržet vlastní iniciativu a uplatnit ji na mnohem širším poli. Získat nové spojence, aniž to podrazí jediného z dosavadních.
Musel jsem do Havany co šest týdnů. Skoro po celý rok. Podezření, zda hostitele nehoupeme, zlomily teprve kongres a fórum po jeho skončení. Fidel přišel až na jeho závěrečné sezení. Poklona, kterou nám vysekl, bude hřát u srdce nadosmrti. Učaroval mu i brilantní projev sexy Američanky, u níž jsme museli vyloučit kubánské razítko v pasu. Dloubal mne do žeber a dožadoval se ujištění, že je to „naše soudružka“. Byla z levého křídla v Demokratické straně USA. Tahle zpráva šeptem do ucha ujistila, že nás podezíral neprávem, i Fidela.
Od lahve bourbonu ve třech – tedy i s Márquézem, kulometem unikátních sarkasmů – jsme se rozešli až kolem jedné po půlnoci. Fidel byl noční živel. Vrátil se mezi rozjařené delegáty ve čtyři ráno. Šťouchl mne prostředníkem do břicha a povídá: Co soudí lídr světového studentstva o AIDS? To je, comandante en jefe, nemoc, která nám dvěma nehrozí, vypadl ze mne nápad, jaký střízlivý chlap nedá. To jako proto, že už na to nemám roky, namítl Fidel, tehdy teprve lehce po šedesátce. Ne, ne, comandante en jefe – kontruje moje maličkost – já tím chtěl říci, že my dva jsme revolucionáři a AIDS je reakční nemoc. Smích dusili jen stěží i svalnatí mulati z Fidelovy ochranky. On sám se zachoval jako rovný chlap. Trápili jsme tě řadu měsíců, aniž by sis to zasloužil, povídá. Ty mi to přesto vracíš jako diplomat.
Šmrncovní Connie, jak se ta Američanka jmenovala křestním, na mne mává, zda může blíž. Fidel je přirozeně pro. Ona mu – s designem, jakému odolá jen bačkora – vlepí hubanec zleva i zprava. Idol všech estrogenů je na koni. A žertuje: tady vidíš, na koho letí přepychové baby. Skončilo to procesím holek z pěti kontinentů. Ve frontě na pusu do Fidelova plnovousu. A většinou i kratičkou debatu. Poslední to stihla, až kdy se nad Havanou rozednívalo. Teprve pak vyrazil na kutě i natěšený comandante. Ocicmán i desítkami liberálek, klerikálek a pravicových „konzerv“. Nepančované charisma umí očarovat doširoka.
Kdo zkrotí psychopaty?
Pro politiku, poroučející většině dnešního světa, je nedostižným snem. Psychopaty, jimž skládá účty, dusí chamtivá slepota. Katechismus, který ji šminkuje, se hroutí v přímém přenosu. Postaru nám mohou vládnout už jen krátce. O to, co z toho plyne, se rvou jako koně. „Majdan“ byl dosud na export. Teď bere útokem i Bílý dům. Bitevním polem jsou desítky amerických metropolí. Obětí na životech – stovky. Moc mamonu z cizí práce okupují obskurnější mrákoty, než za velké krize před devadesáti lety. Zatím si nenašla ani nového Roosevelta, schopného zkrotit pobuřující lakotu. Aspoň tak, aby si přestala koledovat o hrozny hněvu, před nimiž nebude kam emigrovat. Stihnou to „elity“, jimž patří většina existenčních zdrojů planety, dřív než jejich ochranka vezme na ramena? Nebo charisma do politiky vrátí až ti, kdo psychopatům hodí rukavici? O tom – a ne čemkoli banálnějším – bude drama příštích let. Nebo už nejbližších měsíců?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
