Umělé překrucování historie, především v ČT! Martin Koller předkládá fakta a boří „legendy“ o sudetských Němcích

09.05.2017 21:08

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA „V řadě médií, a především v produkci ČT, vidíme dlouhodobou snahu malovat historické vztahy mezi Čechy a Němci v růžových barvách. Neustále je nám podsouváno, že Němci přinesli znalosti a civilizaci zaostalým, líným, opilým a promiskuitním Čechům,“ uvádí ve svém komentáři analytik Martin Koller. Na základě předložených faktů se proto snaží tuto snahu vyvrátit.

Umělé překrucování historie, především v ČT! Martin Koller předkládá fakta a boří „legendy“ o sudetských Němcích
Foto: Hans Štembera
Popisek: Martin Koller

Nezapomínejme na zlo, nebo se vrátí

Opět jsme si připomněli vítězné ukončení druhé světové války spojené s porážkou německých nacistů a různých fašistů v řadě zemí. Slavíme 8. května, i když u nás nacistické síly kapitulovaly až 9. května v boji s vlastenci a Rudou armádou a místy se bojovalo i v následujících dnech. Jak všichni vidíme, tyto (fašistické) síly se v průběhu dvou generací vzpamatovaly a již dlouhou dobu můžeme sledovat jejich snahu o více či méně skrytou rehabilitaci takzvané třetí říše, idejí nacismu, revizi výsledků druhé světové války a odvetu. Se značnou dávkou pokrytectví o to usilují především takzvaní sudetští Němci s vydatnou podporou německé politické reprezentace. Do této skupiny patří opětovná snaha minimalizovat a přehlížet boj českých vlastenců, především v květnovém povstání.

Dříve bylo třeba vyzdvihovat podíl Rudé armády a přehlížet americkou, případně rumunskou, polskou a belgickou. V současnosti se naopak přehlíží Rudá armáda a místo ní osvobodili Prahu vlasovci. Ti byli přitom zrádci a bojovali až do posledních týdnů proti spojencům na západní, východní i italské a balkánské frontě. Proto se jim po kapitulaci většinou nedostalo ochrany ze strany západních spojenců. V průběhu války by pravděpodobně vraždili obyvatele Prahy stejně klidně jako Poláky ve Varšavě. Poněkud pozdě se jedna divize pokusila zachránit opětovným přeběhnutím k nepříteli a zradou svých německých chlebodárců. Je třeba uznat, že dočasně povstalcům pomohli. Když jim však pražské povstalecké vedení nemohlo a pravděpodobně ani nechtělo zajistit ochranu, odtáhli směrem k americkým liniím bez zájmu o to, co budou dělat příslušníci zbraní SS v Praze.

V neposlední řadě se obrátilo popírání podílu na osvobození. Přehlíží se podíl Rudé armády a vydatně zveličuje americké obsazení jihozápadních Čech. Přitom právě americké velení zastavilo tažení na Prahu, protože potřebovalo dobré vztahy se SSSR k posílení svých akcí v Pacifiku. Mohli být v Praze už pátého května, protože Němci jim prakticky nekladli odpor. Američané klidně vyměnili životy českých povstalců za svoje zájmy na druhém konci světa a ještě poslali misi k maršálu Schörnerovi k jednání, aniž by něco udělali pro české obyvatelstvo, s výjimkou zákroku v Českém Brodě. Tím nechci nijak snížit podíl amerických vojáků a důstojníků na osvobození naší vlasti, ale připomínám nechutné a bezohledné politické kšeftování a výmluvy jejich nejvyššího velení a současnou prolhanou mediální propagandu.

Účelové předělávání historie podporují mnohá česká média, která ve skutečnosti většinou nejsou česká. Zhruba 80 % novin a časopisů patří především německým společnostem. Propaganda v ČT ve smyslu záměrného předělávání historie a ohlupování především mladé generace je nepřehlédnutelná, počínaje pořadem Historie CS. Ať již je tvrzení, že ČT ovládá ze Švýcarska jeden z nejbohatších občanů naší republiky Bakala, pravdivé, či nikoli, veřejnoprávní ČT24 se skutečně protinárodně snaží. Výjimkou je do určité míry ČT2. Ale ani jinde není situace o mnoho lepší a vlastenecké a objektivní informace jsou doménou především soukromých mediálních subjektů na internetu.

K nejostudnějším z propagandistických show poslední doby patří podlézavý rozhovor známé protinárodní moderátorky Emmy Smetana s šéfem sudetoněmeckého landsmanšaftu Posseltem. Vzhledem k příbuzenské vazbě s rodinou zeleného Bursíka, a tudíž k zelené ideologii roztahující se v Německu jako pozůstatek nacismu, se nelze moc divit. Sudeťáci jsou známou oporou Merkelové a ta zase oporou islámské invaze pod maskou multikulturalismu, jejímiž vlajkonoši jsou právě Zelení a rovněž socialisté v Německu i u nás.

V dostizích o podlézání sudeťákům bodují především politici KDU-ČSL Herman a Bělobrádek. Podivní reprezentanti kdysi křesťanské strany pozapomínají na fakt, že v nacistických koncentrácích se ocitlo mnoho věřících i kněží. A co se týče vztahu k islámu, mohou si „křesťanští“ lidovci podat ruku se Zelenými. V těsném závěsu jsou sociální demokraté, kteří mají dlouhodobě nepochopitelně blízký vztah k lidovcům, kteří byli v dobách sociální demokracie pro pracující lidi jejich hlavním protivníkem. K tomu ještě reprezentant pražské kavárny v ANO Stropnický se svým nepřátelstvím k veteránům a protifašistickým bojovníkům z druhé světové války a snahou podřídit polovinu naší armády bundeswehru. Možná si tím léčí komplex z ostudného faktu, že jeho současná partnerka se těší víc na africké samce než na něj. Ostatně přátelský vztah k sudeťákům mají i jiné vedoucí politické kádry, které se před volbami snaží tvářit jako vlastenci. A jako zlatý hřeb pořádná dávka přisprostlé arogantní chucpe a primitivních urážek českého národa od jednoduchého Pavlíka Novotného a máme tady vzorové bojovníky za cizácké, sudeťácké a islámské zájmy.

Česko-německá multikulturní selanka

V řadě médií, a především v produkci ČT, vidíme dlouhodobou snahu malovat historické vztahy mezi Čechy a Němci v růžových barvách. Neustále je nám podsouváno, že Němci přinesli znalosti a civilizaci zaostalým, líným, opilým a promiskuitním Čechům. Jaksi se účelově zapomíná na Velkomoravskou říši, vliv Byzance, křesťanské věrozvěsty, ale především na samotnou německou historii. Němci totiž nepřinesli žádnou svoji civilizaci. Převzali ji jako zaostalejší východní část od západní části Franské říše a ta ji převzala od starověkého Říma. V dobách římského impéria byli Germáni zaostalci a primitivové, kteří si se starými Slovany neměli co vyčítat. Při svých pozdějších kořistnických výpravách do českých knížectví dostali nejednou na zadek. Germánští nájezdníci v přilbách s volskými rohy jsou dávnou minulostí stejně jako husité bojující proti germánské rozpínavosti nebo doba třicetileté války a rozsáhlé české vystěhovalectví či národní obrození. To vše formovalo země Koruny české a jejich národy. Přesto současné české školství omezuje studium českých dějin a mediální propaganda nevynechá od roku 1989 žádnou příležitost k ostouzení slavných českých tradic. Husité jsou označováni jako lupiči, přestože kořistění bylo jednou z hlavních činností všech středověkých vojsk, která se zásobovala ze země, kterou procházela. Ničení úrody, odhánění dobytka, případně vypalování vesnic tvořilo standardní praxi z hlediska hospodářského ničení nepřítele. Ukázkou jsou německá tažení a křižácké výpravy do českých zemí, které bránili právě husité. Vlastenectví zmizelo v mediálním propadlišti dějin. Stejná taktika lží a pomluv se používá dodnes i v mezinárodním měřítku. Stačí se podívat na válku v bývalé Jugoslávii a nálety na Srbsko, které podporovalo jak Německo, tak jeho podlézaví čeští slouhové. Totéž platí v Libyi a Sýrii, přestože tam kupodivu nejsou žádní loupežící husiti, ale multikulturní evropští bojovníci za demokracii a lidská práva vedení německými křesťany, socialisty a Zelenými.

„Zlatý“ věk českého národa

V době údajně skvělé rakouské okupace byly historické země Koruny české nestydatě vysávány. Stačí se podívat na výši daní odváděných z Čech ve srovnání s rakouskými zeměmi. To ostatně platí i dnes, kdy jsme se stali díky politikům podlézajícím německým zájmům a členství v EU rozkradenou chudou kolonií a státem druhé kategorie. Kdysi šlo o nadprůměrné odvody českých branců do rakouské germanizační armády k válce proti Italům a Srbům; dnes je to rovnou přesun poloviny české armády do bundeswehru k válce proti Rusku. Historie se opakuje.

Rakouská multikulturní selanka vypadala v praxi absolutistických habsburských vlád Rakouska, později Rakousko-Uherska, zcela jinak, než nám ji líčí v ČT, a to především ve vztahu k Čechům a Slovákům, ale rovněž Polákům, Srbům, Ukrajincům a dalším. V naší zemi se jednalo především o potlačování češtiny na úroveň druhořadého jazyka. Totéž vidíme na současné „demokratické“ Ukrajině a v pobaltských zemích ve vztahu k ruštině, jazyku vysoce početné národnostní menšiny. Asi pouhou shodou okolností jsou všechny tyto státy – předvádějící se oslavami fašistického období druhé světové války – vydatně podporovány z Německa stejně jako Chorvaté vraždící kdysi v Srbské krajině.

Zde bych připomněl letitý boj českého národa za české školství v 18. a 19. století jako jednu z forem obrany národa. Dnes si něco takového umí málokdo představit. Němci v Sudetech měli výstavní školy, zatímco Češi otřískané jednotřídky, podporované po získání samostatnosti Maticí českou. Tažení proti češtině dokumentuje například zákaz mluvit česky v závodech Skoda Pilsen pod finanční pokutou ještě v době první světové války. Nelze se divit, že rostlo národnostní napětí. Jak přiznal rakouský prezident Bruno Kreisky, Rakousko nerozbil Masaryk, nerozbili jej Češi, ale rakouští Němci, kteří se nechtěli vzdát nadvlády a snažili se udržet Čechy v postavení občanů druhé kategorie. Podobně se ostatně vyjádřil i poslední rakouský velitel Prahy, který v říjnu 1918 uvedl, že přes hubu by měli dostat nikoli Češi, ale Němci, kteří stále dělají problémy. Ještě jasněji se vyjádřil historik Karl Newman v knize o zničení demokracie v Evropě, kde uvedl, že čeští Němci svým velkoněmeckým a ještě spíše všeněmeckým postojem byli hrobaři Rakouska a předchůdci nacismu. Takové informace se samozřejmě od Emmy Smetana nebo Bernda Posselta nedozvíme.

Kdo chtěl v Rakousku dosáhnout vyššího společenského postavení a pracovat ve státních službách, armádě a policii, musel hovořit dobře německy. Tento vývoj začal postupně už za třicetileté války, kdy odešla do exilu velká část české národní šlechty a rovněž vzdělaných lidí. Nahradili je cizinci z Německa a některých dalších zemí. Současní výrobci nových dějin tvrdí, že skvělý feudalismus nebyl německy národní či nacionalistický, ba byl doslova multikulturní, jenže to není pravda. Tehdy rakušácké školství systematicky překrucovalo české dějiny, počínaje husity a poučná je četba vídeňských novin, které se přímo vyžívaly v doslova sprostých rasistických protičeských útocích na úrovni dnešního Pavla Novotného.

V žádné evropské zemi s výjimkou Čech, Moravy a Slovenska se neroztahovala většinová cizácká šlechta. Ať se podíváme do Anglie, Francie, Španělska, nebo Itálie, cizí šlechta je tam výjimkou, a to jednoznačně asimilovanou, takže se jedná o cizince jen podle historického jména. Rozvětvení některých královských rodin na tomto faktu nic nezměnilo. Němečtí, britští a ruští panovníci byli vzdálení příbuzní, ale přesto vedli spolu války. U nás se od třicetileté války z hlediska šlechty jednalo o cizince z hlediska etnického, jazykového i náboženského, přičemž mnozí z nich se projevovali jako arogantní nepřátelé českého národa v době staleté rakouské okupace i nacismu. Proto byly již krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918 zakázány šlechtické tituly a následovala pozemková reforma, která zmenšila panství a velkostatky nepřátelských cizinců především o nevyužívanou půdu, a tím poskytla výrobní prostředky domácím zemědělcům. Proto byla šlechta, až na čestné výjimky, nepřátelská republice a podporovala nacisty. Řada takových germánských velkoněmců s radostí odvrhla československé občanství a nadšeně přijala občanství takzvané třetí říše, jak učinila také naprostá většina sudeťáků. To bylo po druhé světové válce důvodem ke konfiskaci většiny majetků, především zrádců a kolaborantů. Tak vypadal podle některých výrobců nových dějin zlatý věk českého národa.

Sudetský multikulturalismus v praxi

Protinárodní propaganda již více než čtvrt století usilovně vytváří mýtus o utrpení Němců v Československu mezi světovými válkami a po ukončení té druhé. Z tehdejšího německého hlediska je to pochopitelné.

Rozpad Rakousko-Uherska a vznik Československa, Polska a Jugoslávie byl pro pangermánskou (a také maďarskou) politiku děsivým šokem. Češi přestali být koloniální menšinou v rakouském soustátí, a naopak dříve privilegovaní Němci se stali menšinou v republice. Proto také okamžitě povstali a dali se do ozbrojeného boje proti republice. Bohužel pro ně ani jedné ze samozvaných povstaleckých německých okrajových oblastí nepřišel nikdo na pomoc. Mimochodem, pouze jedna z nich se pojmenovala Sudettenland. O patnáct let později se za sudeťáky považovali a označovali i Němci žijící v Praze a Brně. Maďaři po ukončení války dokonce zahájili tažení na Slovensko. Přitom je zcela lhostejné, že je zahájili pod rudou revoluční vlajkou. Důstojníci byli maďarští z doby monarchie a cílem bylo udržení porobené slovenské kolonie. Národ byl víc než nějaká revoluce a proletářský internacionalismus.

Jednou ze sudeťáckých pohádek pro mládež a hlupáky je propouštění německých zaměstnanců ze zaměstnání pomstychtivými českými šovinisty. Jenže realita je podobná jako s rakušáckými velkostatky. Privilegovaní Němci tvořili po vzniku republiky přes 40 % úřednictva a státních zaměstnanců, ale pouze 20 % obyvatel. Prezident Masaryk, který řešil problém v historických hranicích schválených mezinárodní komisí, se nejprve snažil prosadit v zemi švýcarský národnostně-kantonální model státu. Československo by tak tvořily do značné míry nezávislé oblasti obydlené Čechy, Moravany, Slováky, obyvateli oblasti dnes známé jako Zakarpatská Ukrajina a Němci. To se mu nepodařilo, především díky německé a maďarské agresivitě a z ní vycházejícím reálným obavám české reprezentace ze změny hranice. O hranici vlastně příliš nešlo, ale v prostoru hranic se nalézaly doly, strategické podniky a železniční tratě, které by republika mohla ztratit ve prospěch Německa. Masaryk proto následně vycházel z poměrného zastoupení národností podle počtu obyvatel v rámci republiky. Na toto řešení doplatili především němečtí úředníci a železničáři. Na druhé straně nelze popřít, že ve státní službě zůstalo mnoho rakouských úředníků, včetně slavného kriminálního rady Oliče, který se podílel na rozbití částečně vykonstruovaného, protirakouského mládežnického spolku Omladina. Špatně nedopadli ani mnozí pangermánští šlechtici, kteří sice přišli o možnost používat veřejně tituly a urážet český národ, ale ani po pozemkové reformě příliš nezchudli a mohli podporovat německé politické strany a spolky.

Další ze sudeťáckých pohádek je nerovný přístup šovinistické české vlády k sudetské ekonomice. Ta byla postižena v rámci hospodářských krizí víc než česká. Jenže to nebylo vlivem zlých Čechů, ale struktury tamního především textilního průmyslu, pro nějž se musely dovážet suroviny. Ostatně ve srovnání s dopadem krizí na sousední Německo na tom byli i sudeťáci lépe. K tomu lze dodat, že Němci měli plnou jazykovou svobodu, takže republika byla v jejich oblastech úředně dvojjazyčná. Mohli bez omezení zakládat kulturní a sportovní spolky. V neposlední řadě měli víc novin a časopisů tištěných v němčině než všechny ostatní národnosti v republice.

Nicméně právě dopady krize a německá propaganda napomohly k vytvoření jedné německé politické strany nepřátelské republice. Pro informaci je třeba uvést, že ve dvacátých a na počátku třicátých let minulého století existovalo v ČSR několik německých politických stran. Ty však prosazovaly německé zájmy v rámci republiky. Sudetoněmecká strana SdP jako jediná si zvolila za cíl nacionální boj proti republice, odtržení Sudet a jejich připojení k Německu a rasistický boj proti Čechům, Moravanům a českým Slezanům. Byla nejradikálnější a dostala finanční a materiální podporu z nacistického Německa, které mělo zájem na likvidaci ČSR. Proto nakonec stáhla všechny ostatní německé strany pod svoje velení. Henleinova SdP tak měla nakonec 1 349 180 členů z celkových 3 070 938 obyvatel takzvaných Sudet. Přitom nesmíme zapomínat, že v tamní oblasti žili rovněž Češi, Slováci, demokratičtí Němci a Židé, kteří do SdP nevstupovali. V praxi to znamená, že po odečtení dětí byla v nacistické straně převážná většina dospělých Němců v Sudetech. Výjimku tvořili komunisté, sociální demokraté, někteří kněží a jejich věřící.

Sudeťáci byli podřízeni německému vojenskému velení (podplukovník Köchling jako poradce Henleina) a politicky je řídil přímo Hitler, na jehož rozkaz byl z několika ozbrojených formací nezákonně vytvořen Sudetoněmecký Freikorps s více než 22 000 příslušníky. Ti měli neustále vyvolávat nepokoje a srážky. Při tom bylo zabito 16 Čechů a 11 Němců. Prezident Beneš nakonec nabídl sudeťákům širokou autonomii, ale oni jednání protahovali a v podstatě sabotovali s cílem vyvolávat další napětí využívané německou propagandou. Od 19. září příslušníci Freikorpsu povstali. Výsledkem bylo 300 teroristických akcí, 110 zabitých Čechů a 56 Němců. S využitím momentu překvapení zajali tito teroristé 2029 českých úředníků, včetně několika policistů, četníků, vojáků a příslušníků SOS, a odvlekli je do Německa. Řada odvlečených byli obyčejní civilisté, včetně žen a dětí, kteří byli na útěku a stěhovali svůj majetek. Mnoho z nich bylo drženo v Německu i několik měsíců. Mezi nimi odvlekli rovněž 400 komunistů a sociálních demokratů. Ti pomáhali české armádě a policii, včetně nasazení sociálně demokratické ozbrojené formace Republikánská obrana. Dovedete si v takové situaci představit současné vedení ČSSD, které podlézá Němcům jak o závod? Pořádek byl obnoven po mobilizaci československé armády, kterou sabotovala pouze část německých záložníků, a získání území zpět, místy i s použitím zbraní. To německá propaganda opět využila k vyvolávání představ brutálního českého teroru vůči mírumilovným sudeťákům. Ti při návštěvě Lorda Runcimana v Sudetech skandovali: „Milý lorde, osvoboď nás od Československa.“ Obranu republiky zhatila ostudná mnichovská dohoda a zrada demokratických spojenců. Výsledkem byla ztráta části území se 725 416 Čechy a hromadný útěk a vyhánění 125 425 Čechů, 647 demokratických Němců a 14 925 Židů ze Sudet. Nakonec se jednalo o 200 000 lidí. Mnozí z nich přišli nenávratně o část, nebo celý majetek.

Ke konci roku 1938 je uváděn rovněž podstatně vyšší počet 11 647 uprchlých německých antifašistů. Situace samozřejmě využily Maďarsko, které získalo s Hitlerovou podporou území se 1 027 450 obyvateli na jihu Slovenska, a Polsko, které zabralo menší území s 241 698 obyvateli a provedlo tam doslova pogrom a vyhánění českých obyvatel. Ze Slovenska a tehdejší Podkarpatské Rusi bylo následně vyhnáno nebo odešlo podle statistik ministerstev zhruba (ministerstvo dopravy neudalo strukturované počty) 22 000 českých státních zaměstnanců, k nimž je třeba připočítat rodinné příslušníky a občany mimo státní službu, z území okupovaného Maďarskem celkem 11 625 osob a z území zabraného Polskem 22 650 osob.

Ve volbách 4. prosince 1938 do Říšského sněmu dostala SdP v Sudetech 98,9 % hlasů. Z voleb byli vyloučeni Židé a část Čechů. Voliči se tak přihlásili k říšskému občanství. Proti bylo 27 427 hlasů a za neplatné prohlášeno 5969 hlasů. Češi, Slováci, Ukrajinci a Židé nedostali v zabraných územích ani zlomek občanských práv, které měli Němci v rámci ČSR. Došlo k likvidaci všech spolků, kin, divadel a knihoven. Nakonec byl určitý počet knihoven povolen, ale pouze s vybranou literaturou. S výjimkou části základního bylo zrušeno české školství. Na měšťanku (6. až 9. stupeň základní školy) mohlo podle rozkazu K. H. Franka nastoupit v roce 1941 pouze 35 % českých žáků. Dějepis byl na českých školách zrušen. Dnes se na tom pracuje i bez okupace. České děti se měly učit jen tolik, aby byly k užitku říši. Kdo chtěl studovat dál, musel na německou školu, pokud úspěšně získal německé občanství, nebo odejít studovat do protektorátu. Ten vznikl záborem zbytku českého území po odtržení Slovenska porušením německých slibů západním signatářům mnichovské dohody. Češi v Sudetech nesměli být přijímáni do učení a vykonávat učňovské zkoušky. Rovněž pokračovala snaha zbavit se zbytku českých úředníků, přestože zhruba čtvrtina obyvatel mluvila česky. Ve většině obcí obývaných ze 100 % Čechy nemohli být čeští starostové. Sudeťáčtí fanatici dokonce prosazovali odstranění poněmčelých českých názvů obcí a jejich nahrazení novými německými.

Po celou dobu okupace se německé úřady snažily likvidovat česká hospodářství, vysídlit jejich majitele a ekonomicky zlikvidovat české živnostníky. Jednalo se první řadě o zemědělce, kteří získali půdu v době pozemkové reformy, dohromady 462 statků. Záminkou k vyvlastňování bylo rovněž neplnění vysokých dodávek zemědělských produktů nebo i menší přestupky. Nemovitý majetek uprchlých Čechů a Židů byl zabaven. Takto získané majetky dostávali přistěhovalí Němci, především z Tyrolska a Braniborska, čímž vzniklo do konce roku 1944 kolem 1500 takzvaných hnízdových dvorců, které dostaly finanční výpomoc. Výslednou metou mělo být očištění Sudet od všech Čechů. Župní vedoucí Henlein referoval 29. 5. 1943 o tom, že slíbil vůdci očištění župy (Sudet) po válce od všech Čechů. Přitom uvedl, že na drzý český čumák patří tvrdá německá pěst (jako bych slyšel výhrůžky německých eurokomisařů). Na rozdíl od řady jiných Němců sudeťáci většinou odmítali i poněmčení části Čechů a jejich zaměstnávání v Sudetech.

V roce 1941 byla zahájena takzvaná přenárodňovací akce ve třech vlnách. V jejím rámci docházelo ke germanizaci, rasovým kontrolám, přemisťování českých dětí do německých škol, posílání perspektivních učňů do říše. V průběhu války musela většina Němců odejít bojovat za říši. Dalších 100 000 muselo odejít pracovat do říše. Díky tomu nakonec docházelo či dojíždělo do Sudet přes 70 000 dělníků a řemeslníků z protektorátu jako takzvaní pendleři. Dále tam pracovalo přes 100 000 zahraničních dělníků a válečných zajatců (cca 50 000). To vše vyvolávalo obavy ze vzpoury, takže bylo podchyceno a cvičeno 300 000 německých chlapců a starých mužů pro domobranu čili volkssturm. Tento útvar se v posledních měsících války aktivně podílel na terorizování českého obyvatelstva a boji proti partyzánům.

Sudeťáci byli nejzapálenější nacisté v celé říši. V roce 1945 jich bylo víc než půl milionu členy NSDAP, což bylo nejvyšší procento na počet obyvatel. Už v roce 1939 jich bylo 180 000 členy SA. Vzhledem k nevalné životní úrovni, téměř 500 000 mobilizovaných, ztrátám na frontě blížícím se 170 000 padlých, 90 000 nezvěstných a téměř 20 000 civilních obětí začal sudeťácký nacistický zápal od roku 1943 chladnout. Roku 1944 bylo do Sudet umístěno 239 000 německých uprchlíků z východu. Před koncem války bylo zahájeno budování teroristické organizace werwolf. Ta prováděla po ukončení bojů útoky na české vojáky, ale především sabotážní akce a lupičské nájezdy. V rámci akce ARLZ měl být na okupovaném území zničen před příchodem spojenců veškerý hospodářský potenciál, především průmyslové podniky, jako při ústupu z Ruska.

Fýrerův“ protektorátní ráj

Jednou z dalších sudetsko-germánských pohádek je ta, která se snaží o vytváření iluzí o lepších Němcích, takže ti zlí byli vlastně jen někteří esesáci. Opak je samozřejmě pravdou a Němci si nechtějí ani přiznat svoje zločiny. Díky německému nacismu zahynulo v Evropě kolem 26 milionů občanů (18 milionů civilistů) tehdejšího SSSR, více než 6 milionů Poláků, téměř 2 miliony Jihoslovanů, 360 000 občanů ČSR, 407 000 občanů USA a 388 000 občanů Británie. Něco takového bylo možné jen proto, že značná část Němců v říši a naprostá většina v Sudetech souhlasila s ideologií nacismu a aktivně ji podporovala. Celkové německé ztráty se pohybují kolem 7 milionů. Když byla německými antifašisty v roce 1997 zorganizována výstava o zločinech německé armády na okupovaných územích, odmítl Bundestag její prezentaci ve svých prostorech a stejně se zachovala některá německá města. Nelze se proto divit, že Německo nevydalo do naší republiky ani jednoho z uprchlých válečných zločinců a samo je rovněž nepotrestalo. Jak by mohlo akceptovat prokazatelné zločiny svých hrdinných nositelů kultury a civilizace?! Zde mají máslo na hlavě i politici USA a EHS, kteří měli po válce v Německu silný vliv.

Hitler se nikdy netajil svojí nenávistí k Čechům, přestože není známo, že by mu někdy uškodili. Jednalo se tedy o převzatý pangermánský rasismus, který se pojil s politikou tažení na východ (Drang nach Osten) s cílem získání nových území a surovinových zdrojů. V takovém případě se předpokládala likvidace a zotročení většiny obyvatel, kteří by přežili válku. Vzory takové politiky byly Sovětský svaz, Polsko a Jugoslávie v době německé okupace. Zde se objevuje ještě jedna menší legenda o hodném protektoru von Neurathovi. Ten měl za úkol zahájit především germanizaci českomoravského prostoru. Dále zajistit průnik německého kapitálu na český průmyslový trh a zapojení protektorátní ekonomiky do služeb říše. V rámci ekonomických opatření provést arizaci židovského majetku. V neposlední řadě eliminovat všechny předpokládané formy českého odbojového hnutí. Za Neuratha došlo ke střelbě do demonstrantů v Praze i teroru vůči studentům a uzavření vysokých škol. Svoje úkoly hodný protektor v podstatě úspěšně splnil a připravil pole pro méně diplomatického a pokryteckého Heydricha.

V protektorátu navrhl generál Friderici v březnu 1939 jako ideální možnost kompletní fyzické vyhlazení Čechů. Zároveň uvedl, že takové řešení není za normálních okolností možné. Nicméně konečné a nevratné řešení z programu nikdy nezmizelo. Zoufalá potřeba pracovních sil za války je však odsunula. Hitler v podstatě došel k názoru, že až polovina Čechů je schopna poněmčení v protektorátu, nebo v říši. Poněmčení mělo být dokončeno do 20 let. Další Češi měli být vysídleni do prostoru u Ledového moře, kde měli vykonávat službu jako dozorci 11 milionů evropských Židů pracujících v koncentračních táborech a tam být s nimi postupně zlikvidováni. Poslední skupina, zhruba 15 %, měla být fyzicky likvidována.

Objektem likvidační politiky byla především česká inteligence. Tažení proti ní začalo už 17. listopadu 1939. Tehdy byli po protiněmecké demonstraci při pohřbu studenta Jana Opletala zastřeleného při demonstraci 28. října pozatýkáni studenti na kolejích v Praze, část studentů v Brně a 1200 z nich posláno na převýchovu, především do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devět vedoucích studentských organizací bylo v Praze pro výstrahu zastřeleno. Z akce byli vyjmuti cizinci a čeští členové nacistických organizací. Ti naopak dostali nabídku studia v říši a 3000 z nich ji využilo. Někteří z nich se údajně stali protagonisty pražského jara. Vysoké školy byly zavřeny na tři roky, ale zůstaly tak do konce války.

K tomu je třeba dodat, že protektorát byl Němci považován za dočasnou záležitost. Celé území bylo podle Hitlera historicky německé a mělo být osídleno výhradně Němci. Mělo se jednat o 7 485 000, později jen 5 260 000 osob. I germanizovaní Češi měli být přesunuti do jižního a západního Německa. Podle Himmlerova upřesnění se z původního českého obyvatelstva měli stát pracovní otroci bez ohledu na ztráty. Říšský vedoucí Borman, pravá ruka Hitlera, prohlásil, že Slované jsou pouze k tomu, aby pro Němce pracovali. Pokud již nebudou potřební, mohou zemřít. Plodnost Slovanů byla podle něj nežádoucí a vzdělání nepotřebné. České obyvatelstvo v protektorátu mělo být již v průběhu války zcela izolováno od Němců, k čemuž měla sloužit i sterilizace. To se samozřejmě nepodařilo a nestihlo. Heydrich na poradě 4. 2. 1942 vysvětloval soukmenovcům, že i poněmčelí Češi budou v říši pracovat pouze jako obyčejní dělníci a jen nejlepší z nich se budou moci vyučit a složit tovaryšské zkoušky. Především na Benešovsku, Vyškovsku, Milovicku a v Brdech však již v průběhu války probíhalo vysídlování a zabavování českého majetku. Celkově se jednalo o 65 obcí s 48 000 obyvateli. Naprostá většina židovského majetku byla takzvaně arizována, čímž bylo získáno odhadem 6 až 10 miliard korun. K převzetí židovského a českého majetku byli určení správci, takzvaní treuhändři. Zde si lze s pobavením připomenout, že privatizaci východoněmeckého majetku po roce 1990 prováděla organizace Treuhand a údajně se jednalo o největší zlodějinu v německé historii. Do německých rukou se dostala velká část českého strategického průmyslu a došlo k vyrabování bank od zlata a valut. Kurz koruny a marky byl uměle stanoven v poměru 10 : 1, což nebyla ani polovina reálné hodnoty. To byla plodná spolupráce podle výrobců nové historie.

Z 360 000 obětí německého nacismu bylo 195 000 povražděno a umučeno v koncentračních táborech a věznicích. Celkově jimi prošlo přes 450 000 našich občanů. Vrátil se každý čtvrtý. Dalších 156 000 Čechů, Slováků, německých a maďarských antifašistů, Poláků a Ukrajinců žijících na našem území padlo v boji (25 000) nebo bylo popraveno nacisty. Padlo nebo bylo zabito 3500 partyzánů a rovněž 8000 bojovníků i civilních obětí květnového povstání roku 1945. Jen Heydrich nechal popravit 486 českých vlastenců a po jeho likvidaci povraždili Němci dalších 1585 Čechů a 3000 Židů. Uvězněno bylo 10 000 rukojmí. Dalších 6432 československých občanů zahynulo při bombardování. Především se jednalo o mladé lidi nasazené na nucené práce v Německu. Celkově jich bylo totálně nasazeno u nás v Německu a Rakousku 640 000, někteří i na vyhrabávání nevybuchlých leteckých bomb. K tomu je třeba připočítat 33 345 invalidů a lidí s poškozeným zdravím následkem útrap zaviněných německou válkou a okupací. Kromě známých Lidic a Ležáků byla zničena a vypálena řada dalších obcí. V květnu 1945 měla být zničena trhavinami Praha. Celkové hospodářské škody způsobené v období 1939–1945 německými nacisty a jejich sudetskými pomocníky byly vyčísleny na 19 471 600 000 dolarů, nebo 307 457 400 000 KČ. Na konferenci v Paříži byly roku 1946 uplatněny československé reparační nároky ve výši 11 583 500 000 dolarů.

Zlí Češi a ubozí hodní sudeťáčci

K nejhoršímu německému pokrytectví patří legenda o pronásledované sudetské menšině, která žila přátelsky se zlými Čechy, kteří ji nakonec nevděčně vyhnali a okradli. Je to stejná komedie s lidskými právy a ochranou údajně pronásledovaných menšin jako v Bosně, Kosovu, Palestině, Sýrii, Tibetu, případně v Chánově či Matiční ulici. V podstatě se jedná pouze o novou verzi lží z období 1937–1938. S výjimkou řady Němců a některých českých protinárodních slouhů tomu ve světě nikdo nevěří.

Ataky sudeťáků vůči naší republice, které nemají ve vztahu k okolním státům a vysídlování německých menšin obdoby, mají několik rovin a jsou velmi nebezpečné. Především zpochybňují právnost vzniku Československé republiky a oprávněnost existence samostatného českého státu. V současnosti k tomu využívají protinárodní a protistátní ideologii EU.

Zadruhé se dlouhodobě snaží likvidovat českou národní myšlenku a z ní plynoucí kulturní a politickou orientaci. Zde vidíme v pravém světle neustálý boj proti údajnému českému nacionalismu a vychvalování multikulturalismu. Nikde jinde si sudeťáci takové jednání nedovolují.

Další cestou je vytváření nepravdivých legend o vztazích Čechů a Němců v minulosti. V podstatě je to vymýšlení nové historie podle německých kolonizačních zájmů. Vlastně to navazuje na nacistický názor o historickém německém území, kde Češi radostně spolupracovali s Němci jako nositeli vzdělanosti a kultury.

Obzvláště nebezpečné jsou snahy o rozbití české společnosti jako politického protivníka kolonizace. Jedná se o využití předešlých bodů s cílem dokončení toho, co bylo započato v Mnichově roku 1938. Svého času se sudeťáci snažili vytvořit po roce 1990 na našem území podporovanou německou menšinu jako základ nových Sudet, což se jim nepodařilo.

Nejnebezpečnější je snaha o nové uspořádání správního a administrativného uspořádání česko-moravského prostoru.

K podpoře svých zájmů vytvořili po roce 1989 základnu výrazným vlivem v českých médiích. Navázali tak na Goebbelse, který v prosinci 1938 poznamenal, že je třeba vybudovat v česku německý tisk bez ohledu na náklady. Po okupaci rozhodl o převzetí 700 českých kin. Rozhlas byl v podstatě pouze německý a poslech zahraničního se trestal koncentrákem, případně smrtí. K poslechu správných vln byly rozhlasové přijímače i upravovány.

Dalším krokem bylo opakované požadování náhrady za ukradený a zničený majetek vysídlených sudeťáků. Přitom na základě mezinárodních dohod z května 1952 vyplatila každému z odsunutých včetně dětí německá vláda odškodnění 8500 marek.

Další legendou je kolektivní vina Němců. Z výše uvedeného textu vyplývá, že naprostá většina sudeťáků se s nadšením stala říšskými občany a podporovala nacistickou ideologii. Přesto bylo z odsunu vyjmuto 196 000 Němců a příslušníků jejich rodin. Původně české vedení předpokládalo, že zůstane až 800 000 Němců. Jednalo se především o 26 000 antifašistů, 12 000 horníků, 22 specializovaných odborníků a 10 000 dalších. Z nich se 88 614 přihlásilo dobrovolně k odsunu, pokud si budou moci vzít víc než povolených 50 kg na osobu.

Tato norma platila, někde se jednalo pouze o 30 až 40 kg pro všechny odsouvané Němce. Někteří Češi byli v roce 1938 vyhnáni s holýma rukama, doslova v pyžamech. Po roce 1948 se k německé národnosti hlásilo 148 000 občanů ČSR a počátkem devadesátých let ještě 48 000, takže žádná kolektivní vina a vyhánění.

Jinou legendou je česká zlovůle a porušování mezinárodních dohod o odsunu. Základ poválečného uspořádání tvoří Prohlášení o porážce Německa a převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Velké Británie, USA a prozatímní vládou Francie z 2. srpna 1945. Dále Postupimské dohody, které dávají právo k provedení odsunu Němců a zároveň zabavení jejich majetku z 2. srpna 1945. Dále dohoda mocností o reparacích z Paříže v prosinci 1945. A nakonec se jedná o smlouvu tří západních velmocí se SRN z 26. 5. 1952. Kde se SRN vzdala nároku na německý majetek, který byl zkonfiskován jako součást reparací a zavázala se nepřipustit nároky a žaloby proti osobám, které tento konfiskovaný majetek převzaly nebo nabyly.

Neposlední legendou jsou počty vyhnaných, případně obětí v rámci prvního divokého odsunu a v podstatě celkové počty odsunutých. Sudetoněmecká strana logicky nadsazuje. Účelově přehlížejí fakt, že řada sudeťáků byla koncem války v Německu a již se nevrátila, téměř 100 000 z nich bylo nezvěstných již před koncem války, další se ukryli před spravedlností v třetích zemích. V rámci smlouvy mezi ČSSR a SRN se česká strana vzdala nároků na odškodnění za Mnichov, nikoli reparací.

Na závěr je třeba připomenout, že sudeťáci se dodnes neomluvili za svoje zločiny za okupace. Mezi naší republikou a Německem vlastně trvá válečný stav. Podobná je situace i ve vztahu k USA, Británii a Francii. Prezident Zápotocký nakonec jednostranně ukončil z československé strany válečný stav prohlášením z 3. února 1955 o zastavení válečného stavu mezi Československem a Německem, ale jeho iniciativa zůstala v Německu bez odezvy. Následující smlouvy a deklarace se o ukončení válečného stavu nezmiňují. Naopak dávají Německu možnost vytvářet nové požadavky. Reparace byly vyplněny pouze z 0,5 %, takže naše republika je z tohoto hlediska z vůbec nejhorší pozici z vítězných států. Je to vina především polistopadové československé a české zahraniční politiky.

Závěrem bych citoval prezidenta Beneše, který byl symbolem odboje za druhé světové války, a proto se stal cílem dlouholeté nepřátelské německé kritiky. Krátce po vítězství pronesl následující slova: „Jen blázen může uvěřit, že už nikdy nepřijde doba, kdy by se Němci mohli zmoci na nový útok proti nám… nejdříve nás rozdělí, pak poženou jednoho proti druhému a pak zničí jednoho po druhém. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která spojí útok na naši svobodu sociální, národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni.“

Vzhledem k očekávané ostré diskusi uvádím ve zkrácené podobě hlavní informační zdroje:

Liška, V.: Odhalená tajemství protektorátu; Bartoš, J.: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo; Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem; Brandes, D., Ivaničková, E., Pešek, J.: Vynútený rozchod; Groušl, J.: Spolková republika Německo na prahu 21. století; Kolektiv autorů: Komu sluší omluva; Leikert, J.: A den se vrátil; Plichta, D.: Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky; Radvanovský, Z.: Historie okupovaného pohraničí; Sborník: Heydrichova okupační politika v dokumentech; Zelený, K.: Vyhnání Čechů z pohraničí; Zimmermann, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Koller

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

VIDEO Končíme, tohle nemám zapotřebí! Ředitel ústavu proslaveného Xaverem uraženě odcházel z debaty

12:12 VIDEO Končíme, tohle nemám zapotřebí! Ředitel ústavu proslaveného Xaverem uraženě odcházel z debaty

Ondřej Neumann jako ředitel Xaverem proslaveného Ústavu nezávislé žurnalistiky byl hostem Debatního …