Začít musíme pro mnohé určitě mediální zprávou týdne. „Možná měsíce, nebo dokonce i roku, ne-li posledních pěti, sedmi let. A tím je odchod Jakuba Železného z jedné z nejviditelnějších pozic v České televizi. Tento pán v minulosti proslul tím, že moderoval diskusní pořad Události, komentáře tak, jako by byl jedním ze zpovídaných on, nikoli pouhým moderátorem, který má zjišťovat názory svých hostů. Skákal do řeči, nenechával domluvit, občas se choval málo vybíravě vůči hostům, kteří mu byli nesympatičtí. Ovšem takových bylo poměrně málo, protože Česká televize si v posledních letech celkem zvykla zvát pouze takové hosty, kteří vyjadřují její názor na věci, nikoli názory oponentní, s nimiž by bylo možné diskutovat a vést argumentaci, což je pracné. A to většinu moderátorů České televize moc nebaví,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Míní, že odchod Jakuba Železného z této prestižní pozice do jiných pořadů je pro televizi zdravý. „Samozřejmě je otázka, kdo ho nahradí. Na místě pana generálního, aniž bych mu chtěl radit, bych zcela překopal systém publicistických nebo diskusních pořadů, který tam je a který stojí v podstatě na pořadech paní Fridrichové, až donedávna pana Wollnera a těch dvou diskusních pořadů: ve všední dny Události, komentáře a v neděli nekonečné dvouhodinové exhibování pana Moravce v jeho Otázkách. To jsou pořady, které patří do první dekády nového tisíciletí a jsou jakýmisi pozůstatky tehdejšího způsobu televizního myšlení. Vezměte, jak vypadaly tyto pořady po roce 89, když se to jmenovalo ‚Co týden dal‘, ‚Debata‘ a moderoval to Ota Černý, Miroslav Dittrich, nebo Roman Prorok,“ vybízí mediální analytik.
Psali jsme:
Potlesk pro moderátora za rozumné rozhodnutí
Jak s odstupem času vzpomínáte na Miloše Zemana?Anketa
Zmíněné vlastnosti lidé rádi nemají. „Alespoň já tedy neznám nikoho, kdo by je rád měl. Proto si on možná založil své image na téhle své nepřístupnosti a panovačnosti. A to do veřejnoprávní televize nepatří. To se může líbit na nějaké soukromé televizi. Když se podíváme na americké televize, tak jsou mnohdy protkány pořady, které jsou provokativní. A většinou jsou na pomezí publicistiky a zábavy. Není to opravdu zpravodajství a publicistika, jak by to mělo být u té naší veřejnoprávní televize. Tleskám Jakubovi za tenhle kádrový posun, k němuž se podle svých slov rozhodl svobodně a ještě dřív, než zveřejnil pan Souček celý nový management televize. To jeho rozhodnutí bylo staršího data a bylo dle mého velmi rozumné,“ myslí si mediální odborník.
Neúspěšný politik Kroupa autorem nejstrašidelnějšího článku
Čas od času tu Petr Žantovský vyhlašuje nejstrašidelnější mediální produkt daného týdne. „V tom končícím bych do této role napasoval článek, který vyšel na serveru iRozhlas s opravdu návodným titulkem ‚Ztráta věrohodnosti papeže Františka‘. Jeho autorem je neúspěšný politik Daniel Kroupa, spoluzakladatel Občanské demokratické aliance s Pavlem Bratinkou a dalšími. Tahle strana se v 90. letech postarala, a to míním jak vážně, tak v hořké ironii, o českou privatizaci díky Romanu Češkovi, Jiřímu Skalickému a dalším potentátům, po nichž se potom slehla zem. Tím se té straně sice výrazně zvedl intelektuální koeficient, nicméně manažerské neschopnosti, zejména Daniela Kroupy, byly tak do nebe volající, že strana zanikla. V roce 2016 její značku odkoupil podnikatel Pavel Sehnal, ale o pět let později ji přejmenoval. Zpět ke Kroupovi. Usadil se na různých vysokých školách, třeba v Ústi nad Labem, kde přednášel předměty s politikou související,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
U strašidelného článku je prezentován jako filozof a pedagog. „Pedagog nepochybně je, jestli je filozof, nemám tušení. Vím, že za komunistů pořádal doma nějaké semináře, zřejmě orientované filozoficky, tak možná je i filozof. Ale na tom článku to příliš znát není. On si v něm podává pana Bergolia, takto papeže Františka. Tenhle kardinál z Jižní Ameriky byl vítán lidmi, kteří čekali jakousi liberalizaci katolické církve, tedy odstranění určitých typů dogmat, na kterých církev stojí už dva tisíce let. To lpění na dogmatech bylo spjato s předchozím papežem Benediktem a také velmi oblíbeným papežem Janem Pavlem. Některá ta dogmata byla neustále terčem jakéhosi okřikování či zesměšňování ze strany tzv. liberálů, progresivistů, říkejme jim, jak chceme. Mezi ta dogmata patří především dogma o nepřípustnosti manželství stejnopohlavních párů, což je téma, ze kterého dnes liberálové udělali pomalu téma větší než světová válka,“ podotýká mediální analytik.
Výtka papežovi, že se postavil proti stejnopohlavnímu manželství
Liberálové chtějí se standardními a tradičními páry zrovnoprávnit dle zákona manželství jednopohlavní. „Nebo jinak dimenzované, protože těch pohlaví máme už asi 150, aby se v tom čert vyznal. Papež se v tom jistě vyzná dobře, protože chápe, že pohlaví jsou dvě, a to muž a žena, a ti tvoří rodinu, která je základem státu, plodí děti, představují budoucnost lidstva. To nemusí žádný filozof ani Daniel Kroupa papeže učit. Nicméně on mu vyčítá, že sice projevuje toleranci vůči LGBT komunitě, ale že se tvrdě postavil proti podpoře stejnopohlavního manželství. Zde je pan Kroupa absolutně vedle. Pokud má vystudovanou filozofii, měl by vrátit diplom, protože součástí dějin filozofie jsou také dějiny katolické církve. Proto by mohl vědět, že některé věci jsou absolutně nepřestupitelné v rámci této instituce. Někdy se jí proto posměšně říká ‚nejstarší eseróčko na světě‘, protože existuje už dva tisíce let,“ připomíná Petr Žantovský.
Ale církev existuje hlavně proto, že dodržuje svá vlastní pravidla a nedělá si z nich trhací kalendář, jak by si přáli progresivisté a filozofové typu Daniela Kroupy. „Kroupa svůj článek vyšperkoval v odstavci, kde vyčítá papeži Františkovi nedostatečnou kritiku ruského režimu. V srpnu totiž papež vyzval mladé ruské katolíky, aby si uvědomili, že jsou dědici ‚velké ruské říše‘, velkého Ruska Petra Velikého a Kateřiny II. Veliké a velké ruské kultury a lidskosti. V tomto ohledu by si měl pan Kroupa nastudovat základní díla Alexandra Solženicyna, kde se charakterem ruské říše v dějinách i za svého života zabýval velice zevrubně. Řekl bych, že by s tímto papežovým hodnocením v zásadě souhlasil. A to je jeden z nejslavnějších, ne-li vůbec nejslavnější, vězeň sovětského režimu. Čili rozhodně ne člověk, který by měl důvod opěvovat velkopanské nebo totalitní choutky, které na té matce Rusi zavládly po roce 1917,“ upozorňuje mediální odborník.
Berou hodnotu jako něco, co se mění jako ponožky podle módy
Podle něj Kroupa propadl módnímu trendu, že, co neoznačuje dnešní Rusko stejnými slovy jako někdejší Sovětský svaz, je špatně, je zavrženíhodné včetně svého mluvčího, v tomto případě papeže Františka. „Tito takzvaní filozofové zvenčí, pokud vím, není žádným kněžím nebo funkcionářem té církve ani není doktorem teologie, tu instituci kritizují pouze zvenčí. A jejich chybou je to, že vůbec neberou v úvahu smysl té instituce v dějinách i v současnosti. Vůbec neberou v úvahu přežití té instituce jako jednoho z lídrů světového myšlení, světové kultury a vlastně i světové humanity. Jistě že byly v dějinách církve, ostatně každé církve, všech myšlení, všech myšlenkových proudů takové okamžiky, na které ta instituce určitě není pyšná. Nicméně patřilo to vždy ke své době a nějakým způsobem to posunulo i tu církev zase někam dál,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Ing. Pavel Sehnal
Poukazuje na to, že dnešní katolická církev je rozporuplná. „Papež Benedikt byl ryzí konzervativec, který měl hodnoty naprosto přesně ujasněné. To papež František jako by se chtěl zalíbit každému včetně LGBT komunity, až na to manželství. To je sice také možný přístup, ale možné je ho udělat i cudně, jako to dělal Jan Pavel II., nebo to dělat teatrálně, jako to občas dělá papež František. Nicméně církev zůstala církví bez ohledu na to, kdo ten úřad zrovna zastává. A to tihle filozofové zvenčí nedokážou nikdy pochopit, protože nemají vůbec žádný smysl pro trvalé hodnoty. Pro ně je hodnota něco, co se má měnit jako ponožky podle počasí a módy, která vládne a která vyhovuje jejich zájmům. A to je něco, co jde úplně proti vývoji lidstva, proti smyslu vývoje a historie lidstva. A také té církve. Takže černý puntík putuje za panem filozofem Kroupou,“ zdůvodňuje mediální analytik.
Obrovské znalosti podával příjemně srozumitelným způsobem
Bohužel, i tentokrát Týden v médiích končí vzpomínkou na člověka, který nás v uplynulých dnech opustil. „Jedná se o člověka, jehož v této zemi znal jen málokdo, ale jehož význam zasáhl spoustu lidí. Jde o básníka, literárního redaktora a velkého znalce poezie Rudolfa Matyse, který se dožil 85 let. Byl to neobyčejný člověk pro lidi, kteří mají rádi poezii a její interpretaci. Dlouhá desetiletí působil v Českém rozhlase, dříve v Československém, zejména v literárních pořadech, psal scénáře, eseje a podobně. Mimochodem byl autorem nekrologu za zesnulého Václava Hraběte v dubnovém čísle Tváře v roce 1965, takže se na básnické scéně pohyboval velice dlouho. Ale já ho připomínám nejenom jako básníka a autora původních sbírek, jako vynikajícího esejistu s přesnými postřehy a dokonalou schopností analýzy literatury, textu, autora, ale jako člověka, který tomuto dílu věnoval celý život,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Věnoval ho něčemu, co už dnes většina lidí považuje za zbytkové, zbytečné, zbytné, nepotřebné v tom materiálním světě, div ne nepatřičné. „Poezii se dnes už věnuje jen velmi málo lidí z toho pohledu, jak se jí věnovalo za dob Matyse. To znamená z pohledu člověka, který pomáhal poezii k posluchačům, k lidem, ke čtenářům, přičemž z něj byla velmi patrná osobní zanícenost a osobní angažmá v tomhle díle. To je také něco, co v dnešní době značně postrádáme, jakousi osobní angažovanost v práci, kterou děláme. Rudolf Matys je znám několika generacím lidí, kteří jezdili na různé poetické soutěže typu Šrámkova Sobotka, Ortenova Kutná Hora a podobně, kde zasedal v porotě. Býval to velmi ctěný muž, protože byl nositelem obrovské sumy znalostí a uměl ji velmi příjemně srozumitelným způsobem podávat lidem, kteří takové věci potřebovali slyšet, aniž to třeba sami zprvu věděli,“ vyzdvihuje mediální odborník.
Generace osamělých běžců měla Rudolfa Matyse ve velké úctě
Proto na něj vzpomíná velmi rád, ačkoli se vlastně neznali. „Viděl jsem ho právě jen v některých těch porotách soutěží a musím říct, že požíval veliké úcty u lidí ze své generace, ale i z generace následující. To byla taková ta generace, kterou literární historik Petr. A. Bílek nazval generací osamělých běžců. To byli lidé jako Jaroslav Holoubek, Lubomír Brožek, Lenka Chytilová, Jiřina Salaquardová a podobně. Ti k němu vzhlíželi. Vzpomínám třeba na Lenku Chytilovou, která o něm mluvila vždy ve velké úctě. K Matysovi vzhlíželi i jako k člověku, který má přirozenou autoritu. A to je opět něco, co v této době strašně chybí – přirozená autorita. Je tady spousta velkohubých ‚autorit‘, které si na autority hrají, ale nemají sebemenší šanci se jimi v očích běžného člověka stát. Matysovi se to povedlo v jeho oboru, tedy v poezii a publicistice, týkající se poezie. Naší kultuře bude velice citelně chybět,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
blade
