Klausův politický čin sice letos žádné kulaté výročí nemá, avšak v době, kdy v naší zemi začala vládnout koalice Petra Fialy - nejbruselštější v historii samostatné ČR, je užitečné si tehdejší souvislosti připomenout, abychom si uvědomili zcela zásadní odlišnost atmosféry devadesátých let a dneška.

Základní otázkou bylo a je, zda se tehdejší premiér a předseda rozhodující české politické strany ODS Václav Klaus mohl rozhodnout jinak než přihlášku formálně podat. Ten, kdo je pamětníkem prvních polistopadových let, by měl objektivně přiznat, že prostor pro jakékoliv zdráhání provést tento akt Václav Klaus neměl. A kdyby byl váhal, byl by společensky a politicky zbytečně riskoval v době, kdy hlavním tématem stále ještě bylo dokončení transformace země.

Jedním z hlavních polistopadových sloganů Občanského fóra byl „návrat do Evropy“. Toto heslo rezonovalo (a stále rezonuje) českou veřejností velmi silně. Ve své chytlavé zkratce zrcadlilo touhy a představy drtivého množství občanů. S tímto heslem jsme si bezprostředně po rozpadu komunismu spojovali návrat ke kapitalismu a k demokratické pluralitě západního typu. Návratem do Evropy bylo míněno přání valné většiny Čechů odpoutat se od dědictví komunismu za každou cenu. I proto je třeba uznat, že například vstup České republiky do tehdy prestižní instituce jakou byla OECD (ČR v roce 1995 jako první postkomunistická země) či ucházení se o členství v Evropských společenstvích (od začátku devadesátých let), byly občany považovány za symboly „návratu do Evropy“, dychtivě vítány a v tehdejší společnosti i politice k sobě neměly realistickou alternativu. Jakýkoliv kritický hlas v roce 1996 směrem k tehdy již Evropské unii byl hlasem marginálním a bylo by zcela mimo politickou realitu doby chtít na kritice vývoje evropského modelu integrace po Maastrichtské smlouvě úspěšně budovat politický vliv. A znovu připomeňme, že dominantními tématy byla témata domácí – transformační, ne témata „evropská“.