Řekla bývalá senátorka a dlouholetá starostka ostravského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Ing.arch. Liana Janáčková, s níž se znám asi třicet let, a dodala, že pokud se dají do pohybu statisíce, nebo dokonce miliony lidí z Afriky a Blízkého a Středního východu, bude to podle zkáza civilizace.

V roce 1997 jsem ji trošku namočil do problému, který nezavinila. Všechno začalo v lednu 1997 v Torontu, když jsem jako první český novinář objevil české Romy, kteří žádali v Kanadě o status uprchlíka. Na můj dotaz, jak je to možné, že ještě osm roků po sametové revoluci někdo z Čechů potřebuje politický azyl, jsem dostal odpověď: „Protože nás v Česku zabíjejí skinheadové…!“ Poslal jsem proto za čerstva z Toronta do regionálního deníku skoro půlstránkovou reportáž pod titulkem: „Ty gadžo, jak do tej Kanady…?“, kde jsem popisoval romské útěky za oceán i zákon č. 93, který v Kanadě svým multikulturním obsahem dával šanci všem diskriminovaným lidem, tedy týraným ženám, homosexuálům i Romům a běžencům z míst občanských válek.

Pár dnů poté mi z Prahy několikrát telefonoval Josef Klíma, přijel do Ostravy, kde jsem mu uspořádal setkání s Miluškou Lukášovou, šéfkou sociálního odboru z obvodu Mariánské Hory a Hulváky, přítomen byl také jeden z Romů, chystající se i s rodinou emigrovat do Kanady, vedle něho seděl Čechokanaďan Jiří Peterka, žijící v Torontu na Dundas Street. Pak odjel za starostkou Lianou Janáčkovou, která se proslavila svým výrokem, že dá Romům 30 tisíc na letenky výměnou za jejich byty, jelikož totiž o ně nechtěla přijít....

Bylo totiž jasné, že když někdo emigruje a nevrátí nájemní dekret, tak není páky, aby se s takovým nájemním bytem dalo něco udělat, čímž by se stal teoreticky "nadosmrti mrtvý". Média na to nereagovala, popřela by původní rasistickou senzaci, naopak se objevilo to, co odvysílala TV Nova, že Janáčková nabízí Romům 30 tisíc, aby odletěli do Kanady a nezacláněli v jejím obvodu. Velmi důležité bylo i konstatování, které Klíma, co v Kanadě natočil dokument "Cikáni jdou do nebe", rovněž veřejnosti nesdělil, že jen a pouze okresní soud je ten, který rozsudkem určí místo k bydlení tomu, kdo se provinil neplacením nájmu – nikoliv radnice, ta podává pouze žalobu na vyklizení původního bytu. Když míní někdo dobrovolně opustit Česko, tak mu v tom nelze bránit a přivazovat ho řetězem k boudě, jsme svobodní lidé, ale je třeba vrátit nájemní byt. Samozřejmě, že by o tom daru – příspěvku na letenku – muselo rozhodovat zastupitelstvo.

Ostravsko je známé nejen svými Romy, ale i hornictvím; byť to na první pohled nevypadá, velmi blízce tyto dvě záležitosti souvisí. Odjakživa se u nás plivalo po hornících a po Romech, proto byly OKD ve své době ideálním sociálním ústavem. Ostravsko-karvinský revír totiž vynikal faktem, že v něm pracuje asi dvacet procent bývalých vězňů, což bylo ideální i bez ombudsmana pro převýchovu sociálně vyloučených. Čítankový příklad; kamarád Štefan, hornický rekordman, mi vyprávěl svůj životní příběh. Byl z košické romské rodiny a do Ostravy ho poslal otec, aby si zvykal na dřinu, když předtím byl ve vězení pro čorkaření a ublížení na zdraví. Začal dělat na šachtě, která jediná přijímala i bývalé vězně.