Co je však opravdu pozoruhodné a nebezpečné, jak tyto režimy dokázaly získat a udržet si masovou podporu u voličů.
Pochopitelně, že jedním z důvodů, jak si tyto režimy udržují volební většinu, je moc nad tradičními médii jako jsou televize, rozhlas a tisk. Ovšem manipulace nebo dokonce úplná kontrola médií nebude tím vším, co stojí za popularitou těchto vůdců, kterou potvrzují průzkumy veřejného mínění.
Základem jejich úspěchu je uplatňování ekonomických standardních reformních pravidel– tzv. balíčku nazvaného Washingtonský konsensus, který předepisuje obezřetnou makroekonomickou politiku a otevřené trhy. Tento trend podporují navzdory anti-západní rétorice.
Jasným příkladem takového postupu je Putinovo Rusko, které produkuje rozpočtové přebytky a navíc hromadí obrovské devizové rezervy. Rovněž Orbán v Maďarsku rovněž uplatňuje konzervativní fiskální politiku a to stejné platí pro Erdogana. Výsledkem je, že v těchto zemích je veřejný dluh nízký nebo je v poklesu, jako je tomu v Maďarsku. Ve dvou případech se stalo, že liberální předchůdci ztratili důvěryhodnost, neboť dovedli zemi k finanční krizi.
Úsporné hospodaření je dlouhodobě spojeno s lepší ekonomickou výkonností. Makroekonomickým řízením jsou v těchto zemích většinou pověření apolitičtí odborníci. Krátkodobé fiskální nebo měnové stimuly, které by vedly ke zvýšení jejich osobní popularity, nejsou akceptovány, neboť se spoléhají na politiku národní identity, aby si udrželi volební dominanci. Dlouhodobějším výsledkem je relativně solidní ekonomický výkon - a relativně spokojení voliči.
To vše silně kontrastuje s přístupem, například venezuelského vůdce Hugo Cháveze, který 14 let udržel podporu lidu tím, že investoval výnosy z dlouhého boomu cen ropy do velkorysých sociálních programů. Nyní ale ceny ropy poklesly zhruba na polovinu roku 2014 a neexistuje žádný daňový polštář, který by udržel dovoz. Země tak čelí katastrofické hospodářské krizi a zvyšují se tím lidové nepokoje.
Politika úsporného hospodaření představuje dobrou dlouhodobou strategii pro zachování režimu. Silní političtí vůdci – neliberálové si dobře uvědomují, že překračováním výdajové složky by zemi vedlo ke krizi a závislosti na půjčkách MMF, čímž by byly jejich dny sečteny.
Jak bylo uvedeno, úsporná makroekonomická politika vede k růstu, ale je funkční jen v případě, když ekonomika zůstává více méně svobodnou. Důležité je, že Erdogan ani Putin nespojují svoji nacionalistickou politiku s protekcionismem. Naopak putinovské Rusko vstoupilo do Světové obchodní organizace a Erdogan nikdy nezpochybnil turecký celní svazek s Evropskou unií, přestože se bilaterální vztahy s EU zhoršily. Jde o to, že dlouhodobou výzvou pro tyto silné vůdce je, jak udržet neliberální politické režimy v liberální ekonomice. Platí pro ně, že mají tendenci předávat kontrolu nad rostoucí ekonomikou svým přátelům a blízkým, čímž se začne zvyšovat nebezpečí korupce. V takovém systému se každý podnikatel snaží o dobré vztahy s politiky, a to dělá formou protislužby režimu. V okamžiku, kdy k tomuto dojde, ekonomický růst se otočí opačným směrem.
Tato hrozba je v současnosti nejvíce patrná v Rusku. Putin se dostal k moci v období, kdy se ceny ropy začaly zvedat z historického minima. Není divu, že se Rusku začalo hospodářsky dařit, když se jednalo o komoditní supercyklus, jehož růst ale nedávno skončil. Makroekonomické řízení země během uvedeného boomu cen ropy bylo v Rusku dostatečně obezřetné, že se režimu podařilo výkyv cen ustát. Ovšem nyní, po třech letech komoditního supercyklu, jsou již vyhlídky pesimističtější. Životní úroveň začala stagnovat a potenciální růst ekonomiky se odhaduje na 1,5% - což prognózuje, že Rusko zůstane zatím stále chudší než zbytek Evropy.
V Turecku to proběhlo obdobně. Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) zdědila ekonomiku, která se odrazila od hluboké finanční krize a vládě se podařilo vytvořit značný růstový potenciál v důsledku probíhající urbanizace a zároveň začala těžit ze zvyšující se úrovni vzdělanosti obyvatelstva.
Dosud se vláda příliš nevměšovala a i neintervenovala do záležitostí domácí ekonomiky, jako jsou vládní zakázky a výdaje na infrastrukturu. Po pokusu o převrat v minulém roce se však režim pustil do konfiskace majetku sympatizantů hnutí Gülema, které bylo<obviněno z organizování pokusu o puč. Byly zkonfiskovány stovky podniků a dány pod správu blízkých spolupracovníků Erdogana. Pokud toto potrvá, podnikatelé ztratí zájem investovat a růst se zastaví. Problém je v tom, když se neliberální režim vydá touto cestu, potom se mu těžko bude navracet důvěra v to, že respektuje soukromý majetek, neboť navíc postrádá instituce, jako nezávislé soudnictví a státní službu, které v liberálních demokraciích garance poskytují.
Evropští autoritativní vládci si dosud zachovávají podporu veřejnosti tím, že relativně neomezují svobodu ekonomiky, od které se odvíjí dlouhodobá prosperita. Ale vzhledem k tomu, že autoritářský režim se více a více utužuje, dostává se spokojenost obyvatelstva v těchto zemích na tenký led.
Autor úvahy Daniel Gros (1955) je německý ekonom a je ředitelem instituce Centre for European Policy Studies (CEPS)
Z článku Proč jsou neliberální demokraté tak populární přeložil Mirko Radušević.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
