Před krizí ovšem nevarovala ani armáda ekonomů (univerzity a výzkumné ústavy jsou hojně k dispozici), nevarovala ani SPD a nic netušilo ani levicové křídlo SPD, které jenom zopakovalo větu, že SPD nebyla založena na teorii perfektně fungujícího trhu. V análech SPD je v této souvislosti zajímavá úvaha o období „stagnace a pochybností sedmdesátých a osmdesátých let", jak se nazývá období po poválečné éře tzv. zlatého věku. V pohledu SPD jde o období, kdy „sociálně demokratický model" (Keynes, poptávková politika, sociální stát) přestává v podmínkách neoliberalismu fungovat, ale na druhé straně zbývá ještě dostatek prostoru, kde může i nadále pokračovat. Hillary Clintonová tuto dobu vidí poněkud jinak a otevřeně mluví o „klinické smrti" dosavadní levicové politiky a o nutnosti modernizace progresivních stran. Není těžké dnes řící, kdo má pravdu, když se právě v tomto období začíná roztáčet globalizace finančních trhů a tím i dnešní finanční krize a nejlepší universitní absolventi začínají odcházet do finančního průmyslu. I Michael Naumann, spolkový ministr pro vědu a vzdělání ve vládě G. Schrödera, vidí dnes toto období dnes úplně jinak: „ Ve velmistrovských teoriích Frankfurtské školy sloužil marxismus nanejvýš jako doplněk v kritické debatě o legitimitě systému, která čerpala své vybledlé světlo z kritiky osvícenství, techniky a jejích zničujících dopadů na životní prostředí. Na „levé" straně kritiků trhu scházely proto v marxistickém slovníku odpovídající kategorie: že se kapitál „otáčí kolem globusu" bylo známo. Ale jak to činí, nevěděl nikdo tak přesně jako výrobci oněch „strukturovaných finančních produktů" z Wall Streetu, z kterých se měly stát opravdu časované bomby."

SPD proto nemodernizovala ve směru analýzy globálního finančního trhu, respektive tuto analýzu nahradila marxistickým slovníkem a více méně zůstala při starém modelu. Stala se pak levicovou emancipační stranou, která nadále uplatňuje „levicové" nároky jako rovnost šancí, mzdová spravedlnost, důchodové a zdravotní pojištění reálnou politikou, ale ztratí kompetenci v oblasti hospodářské politiky (která paradigmaticky měla levicové nároky prosazovat). V opozici pak zůstala 16 let (labouristé 19). Teprve potom následovala modernizace Třetí cestou (Nový střed) G. Schrödera, se kterou vyhrála volby tím, že obnovila programový pilíř hospodářské politiky. Teprve v tomto kontextu je možné též posuzovat úspěchy a chyby a celé Třetí cesty. SPD tedy nahradila „klinicky mrtvou" politiku Třetí cestou a převzala prvky neoliberální politiky. Stejná modernizace v tomto období též uspěla ve Francii, Řecku, Španělsku, Švédsku, Norsku atd. Kritika finančních trhů v této situaci na programu nebyla a SPD do finanční krize vstoupila naprosto nepřipravená. I po pádu vlády G.Schrödera sešup pokračoval. Celkově přišla SPD za období 1998-2008 o ca 10 miliónů voličů (50%) a členská základna o 250 000 členů. Na jiném místě tohoto příběhu budiž pak psáno, že zásadní deregulace finančních trhů proběhla za vlády Billa Clintona a Gerharda Schrödera (odstranění přepážek mezi komerční a investiční funkcí banky, připuštění obchodu hedgeových fondů a rozšíření obchodu se spekulativními deriváty).