Zdeňkovi Svěrákovi je 90 let a národ ho oslavuje jako hrdinu. Nikdy jsem ho nepotkal a nevím o jeho osobním životě nic, ale nebyl jsem příznivcem jeho humoru i když se člověk u jeho filmů zasměje. Jeho divadelní představení se mi nikdy nelíbila, připadala mě jako pubertální studentský humor.

Znal jsem Svěrákovy aktivity již na počátku, poněvadž můj kamarád z vojny byl chvíli členem Svěrákovy party a my jsme se mu za to posmívali. Co považuji za vážný problém, je film Kolja. Ten mě hluboce urazil. Je vyspekulovaný až do nehoráznosti.

Hlavní hrdina, vyhozený muzikant z filharmonie hraje na pohřbech, kamarádí se s hrobníkem, opravuje pomníky na hřbitově, bydlí ve věži pod Pražským hradem a kohabituje s dívkami, které učí hrát na cello. To je dostatečně směšné a absurdní, aby to stačilo k odsouzení, ale mně urazilo něco jiného. Ve filmu Kolja vystupuje starší paní, učitelka hudby, tedy inteligentní a vzdělaná žena, která zatratí roztomilé dítě jen proto, že ho slyší mluvit rusky. To by žádná normální česká matka neudělala. Kolja je film pro Američany, past na Oskara.