V této věci však panuje řada nejasností, nad nimiž se málokdo nezamýšlí, vážně se nediskutují a nedomýšlejí souvislosti.

Za prvé je nejasné, co se myslí onou „Evropou“, o níž všichni v této souvislosti tak rádi hovoří. Zřejmě to není EU, protože ta není žádnou vojenskou institucí a žádné vlastní ozbrojené síly nemá. Myslí se tím snad evropští členové NATO? Možná, ale pak vstupujeme do daleko podstatnější debaty, než jsou pouhá procenta HDP vyčleněná v jednotlivých zemích na obranu. Musíme vést zásadní diskusi o budoucnosti NATO a nezakrývat jeho problémy nesmyslnými hádkami o utrácení.

NATO nikdy nebylo aliancí, která by měla nějakou svou specifickou od USA oddělenou evropskou část. Je to obranný pakt, jehož jádrem jsou USA a americká armáda. Ta vždy byla a je jeho rozhodující vojenskou i velitelskou silou, jádrem, jehož doplňkem byly a jsou ozbrojené síly ostatních zemí. Americký jaderný arzenál i konvenční síly jsou hlavní odstrašující silou, jež v současném světě stále nemá konkurenci. NATO vždy bylo vedeno a řízeno Američany a fungovalo podle jejich potřeb.

Diskuse o náhle se vynořivší odpovědnosti „Evropy“ za svou obranu, „evropských domácích úkolech“ v navyšování výdajů na zbrojení atd. vyjadřuje výraznou změnu podmínek. Problém nespočívá v nedostatečné výši výdajů na zbrojení. Americký rozpočet na obranu se blíží 1 biliónu USD, což je více než součet výdajů na obranu dalších deseti dalších velkých zemí světa dohromady včetně Číny a Ruska, nota bene vedoucího válku na Ukrajině. Jenom samotné Německo, Velká Británie, Francie, Itálie a Polsko vynakládají dohromady na obranu dvakrát tolik, co Rusko, které má být onou hrozbou a věčným nepřítelem, kvůli němuž se má dále horečně zbrojit. NATO má zcela zjevně v tomto ohledu nad Ruskem drtivou převahu, s níž Rusko nemůže soupeřit. Zcela jinou věcí je, jak jsou tyto prostředky využity, či spíše vyplýtvány, ale to je úplně jiná debata než vyšší a vyšší utrácení procent HDP.