Dalo by se konstatovat, že tato krize úzce souvisela (nebo ještě souvisí?) s něčím, co bychom mohli nazvat „vyčerpáním hnací síly společnosti“ a společně s tímto procesem bych se nebál mluvit i o něčem jako „polistopadové kocovině“. Naše země v předchozím téměř už čtvrtstoletí zažila nebývalý rozvoj. Otevřeli jsme se světu se všemi jeho klady i zápory, naše ekonomika rapidně rostla, všeho stále přibývalo, města a vesnice se rozjasňovala a svět nás nadšeně objevoval, stejně jako my jej.
V posledních pár letech však došlo k vystřízlivění. Honili jsme statut „rozvinutá země“. A nakonec jsme se rozvinutou zemí stali. A od té chvíle se začala do společnosti vkrádat kocovina. Najednou chybí cíl, za kterým se máme hnát. Zjišťujeme, že rozvinutou zemí jsme, ale jen materiálně. Po duchovní, morální a občanské stránce nikoliv. Máme sice demokracii, ale myšlení lidí je většinou stále totalitní – politiku dělají „ti nahoře“, kdežto „my dole“ jsme lepší, čistší a určitě bychom to dělali lépe. Ale k „těm nahoře“ se přeci nepřidáme, ještě by nás zkazili!
Přímá volba prezidenta, která měla ukázat, že jsme plně rozvinutou a občansky aktivní společností, nám ukázala jen to, že jsme společností, kterou lze snadno zdecimovat demagogií, lží, mediálním pozlátkem, primitivním národovectvím a hrubostí. Nový prezident se nestal novým a pozitivním mostem spojujícím všechny ostrůvky v české společnosti. Stal se plotem.
Veřejnost v posledním roce také definitivně zjistila, že dvacet let promítání svého svědomí do vrcholných politiků bez vlastní větší angažovanosti v politice nevede ke zlepšení politiky, ale jen k její stagnaci. Některým politikům, kteří byli ikonami svědomí části národa, byla odhalena jejich pravá tvář. Ta tvář, kterou lidé sami na sobě nechtějí vidět, a kterou si odmítají přiznat. Ale hlavně jí sami na sobě tolerují.
Navzdory snaze národních elit budovat jisté zvyklosti byla česká společnost v právě skončeném roce svědkem jejich boření. V naší parlamentní demokracii nám již pěknou řadu měsíců vládne aktivistická úřednická vláda bez důvěry sněmovny. Jmenování profesorů, vyslanců, kancléř, státní vyznamenání, projev prezidenta 28. října i prvního ledna, a tak dále, a tak dále… Všechno jsou to na první pohled drobnosti, které běžné občany nemohou trápit. Ale i tyto zdánlivé detaily jsou důležité. Tvoří jistou oporu společnosti. Něco, o čem každý ví a od čeho každý očekává v podstatě stále to stejné. Něco, co tvoří jakýsi pevný a klidný bod v dnešním rychlém, náročném a složitém světě. A jejich odstranění či pozměnění přineslo jen vnitřní rozčarování, podivnou a asi i téměř nikým nechtěnou změnu.
Všechny tyto faktory (a mnohé další, včetně například otevřeného spojení byznysu, politiky a médií, proti kterému všichni slušní lidé posledních 20 let bojují) přispívají k oné „polistopadové kocovině“. Pocitu zmatení, deziluze. K něčemu podobnému, jako když stoupáte na rozhlednu a těšíte se na výhled z jejího vrcholu a najednou zjistíte, že rozhledna stojí pod ještě vyšším kopcem. Před půl rokem Bohumil Pečinka napsal článek „Končí polistopadová republika“. A toto mé zamyšlení je v podstatě jakousi variací na jeho myšlenky.
Přesto bych nechtěl končit sklesle. Svět a pochopitelně i naše společnost se za posledních dvacet čtyři let ohromně změnily. Nic už nebude jako dřív. Ale to nemusí být nutně špatně. Každá krize je přeci i příležitostí a zdaleka to neplatí jen v ekonomice. Jisté je, že naše země se nachází na prahu. To, zda jsme na prahu úpadku či na prahu jakéhosi restartu, se teprve ukáže. Ale všichni bychom se měli snažit, abychom stáli spíše na prahu nového startu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
