Dalo by se konstatovat, že tato krize úzce souvisela (nebo ještě souvisí?) s něčím, co bychom mohli nazvat „vyčerpáním hnací síly společnosti“ a společně s tímto procesem bych se nebál mluvit i o něčem jako „polistopadové kocovině“. Naše země v předchozím téměř už čtvrtstoletí zažila nebývalý rozvoj. Otevřeli jsme se světu se všemi jeho klady i zápory, naše ekonomika rapidně rostla, všeho stále přibývalo, města a vesnice se rozjasňovala a svět nás nadšeně objevoval, stejně jako my jej.

V posledních pár letech však došlo k vystřízlivění. Honili jsme statut „rozvinutá země“. A nakonec jsme se rozvinutou zemí stali. A od té chvíle se začala do společnosti vkrádat kocovina. Najednou chybí cíl, za kterým se máme hnát. Zjišťujeme, že rozvinutou zemí jsme, ale jen materiálně. Po duchovní, morální a občanské stránce nikoliv. Máme sice demokracii, ale myšlení lidí je většinou stále totalitní – politiku dělají „ti nahoře“, kdežto „my dole“ jsme lepší, čistší a určitě bychom to dělali lépe. Ale k „těm nahoře“ se přeci nepřidáme, ještě by nás zkazili!

Přímá volba prezidenta, která měla ukázat, že jsme plně rozvinutou a občansky aktivní společností, nám ukázala jen to, že jsme společností, kterou lze snadno zdecimovat demagogií, lží, mediálním pozlátkem, primitivním národovectvím a hrubostí. Nový prezident se nestal novým a pozitivním mostem spojujícím všechny ostrůvky v české společnosti. Stal se plotem.