Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale pro člověka z Ostravy je 17. listopad trochu neautentický svátek – pražská záležitost – bohužel. To říkám upřímně. A nepocházím přitom z žádné komunistické rodiny. Naopak. Ve straně nejbližší předci byli pradědové, jeden děda v ní nebyl, druhý vystoupil v roce 1968, žádná hrůza, ale lépe se kvůli tomu neměli.

Současná povaha 17. listopadu? Pro mě osobně zcela vyčpělá záležitost. Kýč a faleš. Kunderovské sebedojímání se nad vlastní slzou dojetí. Jak je to krásné, sounáležitost a planoucí svíčky. Jak je to krásné být společně dojat slzou ze sounáležitosti a planoucích svíček…

Dlouhodobě mi vadí a nemohu vystát zejména následující věci. Řekl bych, že nemusím být zdaleka jediný.

Za prvé, že politická reprezentace napříč spektrem není schopna nalézt vhodný odstup, který by nepůsobil trapně a pokrytecky s ohledem k vlastní minulosti toho kterého činitele. To platí pro staré kádry, ale svým způsobem i pro mladé agilní svazáky dnešní doby. Ti sice žádnou problematickou minulost nemají, zato jsou správně freneticky fanatičtí. Přitom se obávám, že většina z nich by funkcionařila v SSM, kdyby dostali onu historickou „příležitost“, jež nebyla odepřena těm prvním. To ostatně vehementně dokazují tím, jak část starých kádrů vynášejí na nebesa a druhou část stejnou měrou nenávidí. Konformisté dnešního typu.