Když měli až do roku 1968 nejdrsnější segregaci v historii lidstva (lidem, pro které tehdejší Amerika měla ohavný výraz „barevní“, byla v dopravních prostředcích vyhraněna místa na zadních sedadlech; školy, restaurace, kina a dokonce i telefonní budky zvlášť pro bílé a ty druhé, totéž toalety atd.) spořádaný občan řádně dbal na to, aby méně šťastní občané (viz předchozí závorka) dobře věděli, kde je jejich místo. Doba se posunula dál a americký občan doputoval od jedné zdi ke druhé. Dnes už se ani neodváží říct, že černoch je černoch. Má to na svědomí úžasný vynález zvaný politická korektnost, která se ze Spojených států vydala na své úspěšné turné světem.

Původní požadavek obyčejné lidské slušnosti se pozvolna posunul do jiné – absurdní roviny. A tak se v každém filmu musí objevit nějaký ten sympatický homosexuál či lesba, většinové etnikum nám v dějových liniích kamsi mizí a všude, kam až oko kamery dohlédne, jsou zástupci etnických menšin. A pokud by ženy měly snad dojem, že hrají druhé housle, mohou zůstat v klidu. Nedávno jsem viděl jednu epizodu z jakéhosi amerického krimiseriálu, kde se na úřadovně FBI nacházely jen ženy. Šéfka, podšéfka, agentky, sprostá podezřelá, ale žádný chlap. Kdyby třeba prošel jen v pozadí nějaký z komparsu. Ale nic. Nula. Vypadalo to tam jako v polském snímku z osmdesátých let Sexmise, ve kterém mužská populace následovala osud dinosaurů.

V jednom článku jsem vyjádřil svoje výhrady k Me Too ( česky - Já také). Toto hnutí začalo také správně, jako protest žen proti sexuálnímu obtěžování ze strany šéfů a vůbec chlápků co mají jakousi moc, kterou tímto způsobem zneužívají. Potud vše v pořádku. Ubožák, který si neumí získat ženu svojí neodolatelnou osobností a potřebuje k tomu mít mocenské koryto, si zaslouží, aby s ním bylo po právu zameteno. Jenomže věc MeToo má háček. Tímto získává moc také druhá strana a se ziskem reálné moci obvykle přichází chuť patřičně ji využít. Stačí, aby žena ukázala prstem na muže, který ji jakkoliv namíchnul a ten se může odebrat na cestu kanálem.