Odpustím sobě i případným čtenářům své osobní názory na celou událost, na střety vizí, na míru zla a dobra, na symboly a historické souvislosti dějin starších i novějších hned v úvodu mého článku. O tom aktéři – poslanci mluvili vytrvale cca 16 hodin. Zaujalo mě něco jiného.
Je zajímavé sledovat politiky ve stavu jisté schizofrenie – rozporu mezi vnitřním pocitem, břemenem odpovědnosti straně a svého svědomí, osobním vtahem ke kolegům z jiných stran a snahou v politické soutěži dokázat (u politických konkurentů) zlo, hrozící katastrofu, zničit politické soupeře, když za dva dny po kauze mnoho psů o tom štěkat nebude. Sledovat, jak jednají pod tlakem, emocemi.
Politiky bych ex post rozdělil (aniž bych je vždy jmenoval, zařadíte si je sami) do několika typových skupin.
Tou první, pro politické řemeslo ideální skupinou jsou psychopatické osobnosti. Pozor, psychopat nemusí být zločinec, hororová postavička, ale jedinec, který naplňuje některé znaky. Trpí předně absencí empatie. Se soupeřem žádný soucit, důvěru, naopak, tam, kde má kolega slabé místo (nebo celá strana) tam bodnu své kopí. To byly ty výčitky dvojministrů, pozdních změn na postech jiných ministrů, výčitka, připomínky kauzy lithium a všech zrad od bitvy na Bílé hoře. Jsou zruční manipulanti, promyšleně bezostyšně vypouští polopravdy a zdánlivě logické vazby. Jsou nezodpovědní, pro poškození soupeře před médii klidně ohrožují obecnou důvěru v parlamentní systém tím, že toto trapné divadlo ztrácí před lidmi smysl a hlavně respekt. Jsou impulzivní, bojovní, zručně, opakovaně využívají „faktické poznámky“, dvě minuty stačí na to, aby sice nic faktického neřekli ale přilili olej do ohně požáru u politického konkurenta.
Jsou narcističtí. Nejlepší, vždy pravdomluvní, všeho znalí (i když mnohdy mluví o věcech, kterým zbla nerozumí). Patologicky lžou tak přesvědčivě, že jim veřejnost věří, stačí se podívat na mistra Tomia, který je dost inteligentní, aby věděl, že blamuje, ale účel světí prostředky. Davy uprchlíků jsou již u Znojma….
Mají charisma, divák je ohromen, unesen, opakují v transu každé jejich slovo, věty. Mají své argumenty tak promyšleny, že se po pátém opakování stanou obecně uznávanou normou.
Američani mají v kongresu občas zajímavý model jednání s opozicí. Asi takto: „Davide, vždy jsem si Tě vážil, jak si moudrý…Co se s Tebou dnes děje, že říkáš takové nesmysly, hlouposti. Prosím prober se, uvědom si, co říkáš!“. Pod rouškou slušnosti a přátelství dávají najevo zásadní nesouhlas. Pak se po schůzi chytnou okolo ramen a jdou do nedaleké restaurace „U loajální opozice“ na večeři.
Naši jsou taky kamarádi, ale jak začne schůze, tak neznají meze. A agresoři nemají výčitky, ani na chvilku. Stupňují své ataky (poslední hodina schůze okolo půlnoci) a cítí asi vzrušení, když soupeř emotivně odpovídá (Foldyna, Onderka). Vědí, co soupeře trápí, ale tím víc na něj útočí. To vše činí v touze po moci, kterou jim dává naděje na budoucí úspěch ve volbách.
Pak jsem viděl klidné, slušné a věcné diskutéry, kteří jsou principiální (nepodpoříme vládu kterou podporují komunisti) ale neútočí a říkají, „až tu důvěru dostanete (to si mohl i laik předem spočítat) a přijdete s něčím moudrým, podpoříme Vás, budeme na dobrých návrzích spolupracovat“. To byla například „dáma v červeném“ (jméno neznám) od Pirátů, když mluvila odborně a zasvěceně o problémech sociálního bydlení, ale i mnozí další.
Myslím si dlouhodobě (několik let jsem pracoval v Poslanecké sněmovně i v exekutivě), že naši politici by měli více respektovat slušné chování a jisté protokolární zvyklosti (oni tvrdí, že by je pak nikdo nevolil) ale také kurzy vůle a sebeovládání. A více se mentálně připravit. Předsedovi vlády musí být jasné, že cílem jeho odvěkého rivala Kalouska je „vytočit“ ho tak, aby jako rodilý Slovák vytáhl verbální valašku a seřval ho na tři doby. Že jen úplný psychopat může atakovat rodinu do pátého kolena, všechny známé hříchy, trestní stíhání, s tím přece musel počítat. Premiér by měl prokázat svoji připravenost jednat ve vypjatých situacích v klidu. Jako v Kiplingově básni „když“, která je již několik generací rodinnou relikvií získanou od předků: „Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám nejsi bezhlavý…“. Doporučuji ji celou přes staročeský překlad k přečtení.
Řada politiků obstála. Onderka (třeba se mě to jen zdálo, ale on byl vskutku dojatý), který uměl na ataky jasně odpovědět, trochu raplík Foldyna, který sice emoce dal najevo ale mluvil jako kniha. Překvapila mě i Karla Šlechtová, která je asi po nejmenování ministryní psychicky ve složité situaci a přes to počkala na hlasování, stranu nepodrazila a pak ostentativně odešla. Odpustil jsem jí ve své hlavě polovinu jejích hříchů na MMR…Zda by poslanec Chovanec neudělal chlapsky líp, kdyby do sněmovny přišel, sdělil svůj názor a osobní bariéry a pak odešel, to nechám na vaší úvaze.
Tak máme vládu s důvěrou. Na šachovnici ústavního práva a morálky lze nyní rozehrát další složité partie (jmenování pana Pocheho, alternativy a možnosti premiéra dostát pouze morálním závazkům, spory o program), ale to je již jiná, mnohem zajímavější kapitola. Byla to divadelní hra, hodně dlouhá, s bláznivým režisérem, dramatickým koncem s happy endem. Tedy zatím. Bude další drama?
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
