Odpustím sobě i případným čtenářům své osobní názory na celou událost, na střety vizí, na míru zla a dobra, na symboly a historické souvislosti dějin starších i novějších hned v úvodu mého článku. O tom aktéři – poslanci mluvili vytrvale cca 16 hodin. Zaujalo mě něco jiného.

Je zajímavé sledovat politiky ve stavu jisté schizofrenie – rozporu mezi vnitřním pocitem, břemenem odpovědnosti straně a svého svědomí, osobním vtahem ke kolegům z jiných stran a snahou v politické soutěži dokázat (u politických konkurentů) zlo, hrozící katastrofu, zničit politické soupeře, když za dva dny po kauze mnoho psů o tom štěkat nebude. Sledovat, jak jednají pod tlakem, emocemi.

Politiky bych ex post rozdělil (aniž bych je vždy jmenoval, zařadíte si je sami) do několika typových skupin.

Tou první, pro politické řemeslo ideální skupinou jsou psychopatické osobnosti. Pozor, psychopat nemusí být zločinec, hororová postavička, ale jedinec, který naplňuje některé znaky. Trpí předně absencí empatie. Se soupeřem žádný soucit, důvěru, naopak, tam, kde má kolega slabé místo (nebo celá strana) tam bodnu své kopí. To byly ty výčitky dvojministrů, pozdních změn na postech jiných ministrů, výčitka, připomínky kauzy lithium a všech zrad od bitvy na Bílé hoře. Jsou zruční manipulanti, promyšleně bezostyšně vypouští polopravdy a zdánlivě logické vazby. Jsou nezodpovědní, pro poškození soupeře před médii klidně ohrožují obecnou důvěru v parlamentní systém tím, že toto trapné divadlo ztrácí před lidmi smysl a hlavně respekt. Jsou impulzivní, bojovní, zručně, opakovaně využívají „faktické poznámky“, dvě minuty stačí na to, aby sice nic faktického neřekli ale přilili olej do ohně požáru u politického konkurenta.