Ivo Fencl: Kdo umí psát jako Jules Verne, i když po svém

Když jsem kdysi psal o prvních dvou částech Neffova sedmidílného románu Tajemství pěti světadílů (2014-2015), který vyšel ve třech svazcích (Pán vzduchu, Pán země a Pán moří), věnoval jsem se i provázanosti téhle „verneffky“ (pojem verneffka kdysi vymyslil redaktor Ondřej Müller) s původními verneovkami. Ani nebylo možné se tomu nevěnovat, jinak to nešlo. Nicméně aktuální „svazek tři“ už disponuje rejstříkem odkazů a byť ten rejstřík nepodchycuje veškeré aluze, upusťme od přesmíru fascinovaného akcentování konotací a připomeňme pouze, že se jedná taky o vazby na díla dalších spisovatelů v čele s J. M. Troskou a jeho veleschopným hrdinou-vynálezcem Kmitkem.

Na rozdíl od prvních dvou svazků se třetí Pán moří neskládá jen z dvou, ale hned z tří částí; nazývají se Asie, Do Měsíce a Austrálie a prostřední vylíčila mocný „odskok“ poutníků až do kosmu, kam jsou záludně vystřeleni bídákem. Je to stručnější část, má jen pět kapitol a stala se obdobou k delšímu putování podzemím ve svazku druhém. A Neffovi vernovští hrdinové přitom po Vernově vzoru míří v nitru náboje k Luně, nicméně stejně jako v románu Okolo Měsíce ji minou, aby možná překvapivě skončili na povrchu Gallie, komety z verneovky Hector Servadac.

V tomto třetím svazku trilogie Tajemství pěti světadílů do sebe bez debaty precizně zapadla kolečka promyšleně promazaného stroje a fakticky vše je postupně objasněno, tedy pokud nepočítám ve světech dobrodružna již obligátní otázky, co se vlastně nakonec semlelo s ústředním padouštvem a nebude-li problémem výhledově pokračovat třeba ve formě nějakých povídek. Onu půdu je, pravda, vždy třeba konceptuálně ošetřit a už autorův otec Vladimír radíval: „Nikdy nenapiš větu: Hlava se oddělila od krku!“

Jinak je však vše umně rozpleteno. Byť za cenu, kterou bych nazval akcentací nadsázky. Ta nadsázka je přitom totožná s tím, čemu ve svých non fiction o Julesi Vernovi říká Ondřej Neff „učencův žert“ a podobný typ žertování bychom neměli zlehčovat, ale ani moc povyšovat. Tak anebo onak zde jednou je a jeho podstatným příkladem zůstane zohlednění neuvěřitelného vynálezu z verneovky Honba za meteorem.

Tu, jak víme, dopsal Vernův syn. Známe nicméně původní verzi (vyšla i česky) a víme, že přitahující/odpuzující síla existuje ve fiktivním světě dík geniálnímu Zefyrinu Xirdalovi. Ano, někdo může tvrdit, že ty paprsky koncipoval Verne ve veškeré vážnosti a budou i v reálu objeveny, třeba já si ale myslím, že jsou snad ze všech „učencových žertů“ v celém Vernovi tím nejtypičtějších. Vybudovat tudíž zrovna na nich velepodstatnou část zápletky Tajemství pěti světadílů bylo od Neffa věru husarským kouskem a možná i notnou odvahou.

Neodvážil se nicméně Verne skoro téhož? Odvážil. A neprochází mu to už sto padesát let? Prochází. Rovněž tím je Neffova práce kongeniální - a snad i geniální.

Těžko si totiž představit, že by u nás kdokoli dokázal cokoli podobného napsat. Nestalo se to ostatně ani jinde ve světě, ač vernovské pastiše existují, a taky proto věřím, že se tento mistrně koncipovaný román dočká i překladu do francouzštiny, angličtiny a dalších jazyků. Jako by si zasloužil i digitálně moderní filmovou (nu, a chcete-li hollywoodskou) verzi. I kdyby „jen“ animovanou, když už z varianty komiksové sešlo.

Sešlo nesešlo, Petr Kopl alespoň kvalitně zilustroval celý třetí svazek trílogie.

Ten ze všech nejryzejší šrafovaný svět sice nenajdeme na obrázcích ani jediné z tří Neffových knížek o Světadílech, taky však je horko těžko dosažitelný a bájný pan Vraštil už také nežije. Ani on ale patiny původních Vernových ilustrátorů nedosáhl. - Nechme ale svět obrázků na pokoji a vraťme se k textu.

Byl by Verne spokojen s dnešní Neffovou prací?

A jak by se asi lišila jeho vlastní „souhrnná“ verneovka od „naší“?

Neboť to, že Verne cosi podobného chtěl přinejmenším nějakou chvíli napsat, je dost pravděpodobné. Roku 1894 jej v Amiensu navštívila britská novinářka (a budoucí spisovatelka, jejíž román Návštěvník měl zfilmovat sám Alfred Hitchcock) Marie Bellocová a uskutečnili spolu rozhovor pro The Strand Magazine (časopis známý příběhy Sherlocka Holmese už tehdy). Slavný francouzský snílek v interview tvrdí, že zamýšlí napsat bilanční román, ve kterém nechá hrdiny svých knih navštívit všech pět kontinentů a prozkoumat místa, která „dosud unikala jeho pozornosti“. Rozhovor pak přetiskl (1978) Peter Haining ve sbírce The Jules Verne Companion a tady ho četl Ondřej Neff, autor knihy Podivuhodný svět Julese Verna (1979). Jak věděl a jak víme i my, vyřčený záměr nebyl nikdy realizován.

„Co kdybych se ho ujal já?“ napadlo tehdy poprvé Ondřeje Neffa a odvážný nápad dozrál během příjemné práce na osmi svazcích převyprávěných verneovek pro edici Jules Verne – Knihovna pro 21. století. Navštívím pět světadílů, rozhodl se spisovatel (Antarktidu za Vernových časů ještě fakticky neznali a tedy ji jako kontinent šestý nezapočítávali), a vybuduji příběh, který ve finále obsáhne i spojovací článek s romány českého klasika sci-fi Jana Matzala Trosky.

Dal se do toho. Každému z kontinentů přiřkl jeden díl své ságy a další dva uvnitř (do celkových sedmi) věnoval, jak řečeno, nitru zeměkoule i nejbližšímu kosmu. V některých z osmi převyprávěných verneovek si navíc už připravil pro svůj opus půdu, a tak například v Pěti nedělích v balónu rehabilitoval inspektora Fixe, známého z Cesty kolem světa za osmdesát dní, a v Dvaceti tisících mílích pod mořem technologicky upgradoval Nautilus, jehož původní galvanické články jako pohon mu právem neseděly.

Třetí svazek Tajemství pěti světadílů uzavírá, jak jsem už naznačil, také seznam původních Vernových románů, z nichž ke každému je Müllerem či Neffem připojen odkaz na tu nejpodstatnější z více stránek ho akcentujících. „Významné lokace přitom přibírají i pozdější popkulturní významy a známé napínavé situace získávají hořký přídech ve světle událostí poslední stovky let,“ shrnula pro časopis XB-1 Františka Vrbenská a popkulturní postmodernita Tajemství je nesporná. Je také jediným velikým okouzlením, které spolehlivě zmámí všecky Vernovy ctitele; i vás. Nectitelé pak mohou jen závidět.

Ano, ano; slyším v duchu ty nejapné kritiky, kteří Neffovou trilogií opovrhnou.

Někteří tasí argumenty na téma přílišné nadsazenosti.

Jiní se zase počnou babrat s analýzou psychologie a charakteristiky postav. Označí ji za místy za komiksovou? Nevím. Ale možná zaslechnete i slova o určité samoúčelnosti celého projektu či „konstruktu“, ve kterém je (nedej Bože) nejprve nutno procestovat celý svět, než se dobereme nějakého rozřešení.

Dobrá, a snad je to také pravda. Přesto podobní kritici nepochopili nic.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.