„Všude (v poslední době) narážím na hodnocení naší minulosti. Vládní, parlamentní i žurnalistické kruhy se překřikují ve sněmovně, v médiích u památníku padlých, kde připomínají konec války svou zdeformovanou historickou pamětí. Nikdo z nich neřekne, že nás osvobodil stát, který už neexistuje, že v jeho armádě tehdy byli Ukrajinci, Bělorusové, Rusové, Tadžici a jiní. A ti všichni jsou dnes považováni za barbary a nositele zla pro náš současný svět. Občas dokonce nechybí ani jejich dnešní srovnávání s nacistickými zločinci.

Přepisování dějin trvá už dlouho (ostatně tu bylo vždycky), ale nyní se na něm podílejí akademické kruhy, novináři, literáti a umělci v míře dosud nevídané. Probíhá tu ztráta národního vědomí i ztráta ideálů humanitních, které patří ke zrodu našeho státu. Je zlé, že lidé žijí bez historické paměti, horší je, že určité věci si pamatovat nechtějí a nejhorší je, že jim to je jedno. Stále se mluví o svobodě, skloňuje se ve všech pádech, používá ve všech časech, ale neříká se, jak k ní došlo, nepřipomínají se ti, kteří za ni byli ochotni ztratit život, kteří ho za svobodu nejen svou, ale i těch druhých, položili. Nedávné oslavy našeho osvobození byly prezentací absence historického vědomí i charakteru těch, kteří se ve svém lokajství přímo předháněli.“

Dlouho jsem nečetl tak přesvědčivé zamyšlení nad tím, kam až nás absence historického vědomí přihnala a jak snadné je s touto absencí přepisovat dějiny. Kterýsi chytrák v dnešních českých médiích došel ve svých „úvahách“ nad koncem války tak daleko, že si neváhal nad rozhodujícím přínosem Rudé armády na osvobození Československa položit řečnickou otázku, „zda osvobození komunistickým imperialismem bylo skutečně osvobozením“. Člověk se musí sám sebe ptát, jak daleko (nebo blízko) je doba, kdy hrůzy německého nacismu budou veřejně popřeny a kdy válečné Německo bude vykládáno jako „hráz“ proti „pronikání hord z východních stepí“. Že přeháním? Moc se bojím, že v dnešní české atmosféře přepjatého antirusismu, nepřeháním příliš.