Nikdy ale neplatilo „nechval dne před večerem“ více, než právě v probíhajícím dramatu, který se zvolna mění v zoufalé čekání na vakcínu. K čemu tedy vlastně prakticky posloužilo jaro roku 2020, které nejen Češi strávili ve stavu vypnuté společnosti? Mezi lidmi s výjimkou vždy poslušných svazáků panuje jakési soukromé ťukání si na čelo, co to vlastně tak dlouho předstíráme.

Hra s nulovým součtem

Obecně je nad touto otázkou vyhlášena amnestie. Nikdo se na nikoho za nic nesmí zlobit, protože jsme se všichni báli a úlek spojený se schováním se před nebezpečím byl tou nejnormálnější společenskou reakcí. Kromě toho bylo málo informací, panoval chaos a nikdo pořádně nevěděl co dělat. Tak trochu si tohle všechno namlouvají i lidé, kteří nad karanténou v jejím maximálním rozsahu kroutili hlavou už v březnu a v dubnu. Není ale možné říci, že opatření měla platit jen do půlky dubna a pak už ne. Buď ano, nebo nikoli.

Karanténa nás měla ochránit před přetížením zdravotního systému a také pořádně „utahat“ virus, aby nebyl smrtící. Povedlo se? Pokud jde o nemocnice, ty se skutečně naplnění JIP ani nepřiblížily a ve většině regionů na hony. Je přitom velmi pravděpodobné, že kapacita by byla dostačující i při mírnějších formách epidemiologických opatření. Takových, která by neodrazovala pacienty od návštěv lékařů a neznemožňovala plánované významné zákroky. Takových, která by ušetřila životy a zdraví osob nemocných na jiné nemoci než Covid. Těch za jaro nebude méně než obětí Covidu.