Zaujal mě článek, který o roce 1968 napsal Zbyněk Hutar a nazval ho Dubček, Smrkovský nebo Kriegel nebyli žádní „naši“. Příště se ptejte Rádia Jerevan (k přečtení ZDE). S mnoha myšlenkami v textu se dá souhlasit, ale je tu mnoho „ale“.

Aby se prosadila skutečná demokracie

Autor argumentuje příliš dnešním jazykem, tj. „demokraticky právnicky“. Jde ale o to, že na Zemi spolu bojují dva věčné systémy, kdy ten západní okruh je od samých začátků „vodní“, tj. Hadu sloužící, a z tohoto důvodu vlastně nikdy nebyl žádný demokratický režim skutečně demokratický. Kdo měl dost peněz – a Had právě ty peníze má – zaplatí si reklamu, noviny, politické strany atd. a vždycky vyhraje. Aby mohla zvítězit skutečná demokracie, musely by být všechny mediální zdroje také demokratické, každá falešná zpráva tvrdě trestána, musela by být absolutní kontrola nad příspěvky všech politických subjektů. I kdyby tady taková snaha byla, byla by v dnešních podmínkách stavu lidského vědomí neuskutečnitelná. Z toho plyne, že veškerá západní demokracie byla, je a bude plutokracií, čili vládou vodního chtonického Hada. Jak chápu pojmy „chtonický“ a „Had“ a další s tím související otázky, objasňuji ve své nedávno dotištěné knize Kořeny indoevropské duchovní tradice.

Měli jste v rodině věřícího komunistu?

Proti síle Hada vystupovala v minulém století moc, která se sice nesla na omylné ideologii marxismu, ale jako ideál měla socialismus, boj proti Hadovi. Pro takový boj byla nepochybně většina národa, protože po Mnichovu a následném vítězství Rudé armády věřila – a to nikoliv z donucení – na nový svět. Kdo měl v rodině věřícího a nikoliv pouze prospěchářského komunistu, tak ví, že taková víra v nový svět byla autentická a živá. Lidé mají vždycky sen, krásně vymalovaný, ale málokdo, jestli vůbec kdo, dokáže domyslet všechny souvislosti a problémy, které realizace toho snu sebou přinese.