Vždy mi přijde zvláštní, hovoří-li se v souvislosti s rokem 1968 o „našich představitelích“ nebo „naší vládě“. Tyto výrazy se nejčastěji zmiňují, když se popisuje dobová situace v souvislosti se srpnovou sovětskou okupací, ale kupodivu se zmínky o jakýchsi „ústavních činitelích“ objevují i v jiných souvislostech, když se píše o šedesátých letech. Dokonce jsem od mladších novinářů zaznamenal v poslední době výraz „poslanci Národního shromáždění.“ Nijak nezaznělo, že by si byli v této souvislosti vědomi, co za sešlost to tehdy bylo. Tehdejší autoritativní vládci ČSSR přeci žádnou demokratickou legitimitu neměli.

Hrozit lze i vzpomínkou

Jedním z důvodů, proč se komunistické převzetí moci v Československu v roce 1948 konalo už v únoru, byly změny v náladách společnosti. Uvádí se, že komunistům klesaly volební preference a ti měli obavu, že by svobodné volby do parlamentu, které se měly konat na jaře, prohráli. „Volby“ se v květnu nakonec konaly, ale už jen s těmi uvozovkami. Politika komunistům konkurenčních stran už byla v atmosféře strachu násilně přizpůsobena požadavkům nových vládců, nekonformní politici z nich byli vylučováni a zatýkáni. Od té doby se „volby“ konaly v režimu jednotné kandidátky Národní fronty a nic společného s demokracií už neměly. Proto i ti nejreformnější politici tzv. Pražského jara, ať už šlo o Dubčeka, Smrkovského či Černíka, postrádali elementární demokratickou legitimitu, nebyli tedy žádní „naši“. KSČ byla jen jakýmsi politickým klubem, jehož názory mohly být svobodně cítící společností pociťovány jako naprosto nezávazné. Třebaže se represe koncem šedesátých let velmi zmírňovaly, dobře tu existovala vzpomínka na ně a skrytá pohrůžka jejich obnovením, k čemuž také nakonec po roce 1970 v modifikované podobě došlo. Takový prezident Ludvík Svoboda měl tedy formálně vzato méně politické legitimity než protektorátní smutná postava Emil Hácha. Ten byl totiž ještě předtím parlamentem druhé republiky demokraticky zvolen a pak teprve následně „převzat“ zločinnou mašinérií tzv. Třetí říše. V očích lidí mohl mít tedy Hácha osobně jistou důvěryhodnost, i když každý rok se kolaborací s režimem pošpiňoval víc a víc, třebaže v zákulisí se snažil teror zmírnit. Naopak nelegitimní Svoboda si v krizových okamžicích Srpna a v následné době svou pověst svým realismem vylepšil. Byly mu totiž jasné zcela nepatrné mantinely, které měl jako prostor pro jednání, neoddával se bláhovému snění, ale tam, kde mohl, bojoval jako lev. Jinými slovy se řídil se podle vtipu ze série o tzv. Rádiu Jerevan. Dotaz na rádio: „Jak nezávislé je Československo?“ Odpověď z rádia: Československo je tak nezávislé, že na něm nic nezávisí.“

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém