Reaguji ještě jednou a zevrubněji na článek Miluš Kotišové, který vyšel pod titulkem Peníze jsou jazyk. Vznikly dřív, než jsme pobrali rozum (je k přečtení ZDE). Autorka se ve svém textu snaží porovnávat fenomén řeči a peněz (Poznámka redakce: o článku od Kotišové se intenzivně diskutuje. Odkazy na příslušné polemiky, které již byly v Parlamentních listech publikovány, přinášíme v závěru této stati).
Ne, jak se jeví, ale jaký je obsah
Miluš Kotišová je bohužel – ač píše a hovoří česky – zcela ve víru omylné západní, ba často americké, vzdělanosti, tedy matematicko-strukturálního a nám Čechům zcela vzdáleného chápání světa, se vším jeho formalismem a povrchností, které – protože není schopno chápat obsah a smysl – vymýšlí tisíce všelijakých teorií bez schopnosti proniknout do podstaty. Tou podstatou není totiž to, jak se věci jeví, ale to, jaký je jejich obsah. Že se potom věci jinak jeví, než doopravdy jsou, je tradičně zcela mimo dosah materialistického myšlení. Celý americký způsob života je veden právě přesvědčením, že tak, jak se věci jeví, takové také jsou. Protože navíc žádný stabilní obsah neexistuje, je k dispozici pouze povrch a síla „představení“. Tohle je právě důvodem skutečnosti, že například americká herecká škola je nejlepší na světě, neboť herci hrají nejen „jako o život“, ale s plným přesvědčením, že právě představení a herectví je pravý život.
Další maltu na hlavu, prosím
Protože se mnoho let zabývám studiem sanskrtu a védštiny, mohu si plnými doušky vychutnávat nemohoucnost a hloupost atlantského vidění světa a všech „vědeckých“ teorií, které toto vidění produkuje. Už samotné západní pojetí „vědy“ vychází z materialistického omylu, že pomocí konstrukce logiky a stále více matematických důkazů a závěrů můžeme všeobecně a pro všechny přístupně něco pochopit, že jiskra poznání, která je nutná při každém gnostickém procesu, nevzniká mystickým kontaktem s věčným Světlem úplnosti, ale vzniká „zednářsky“, tj. jako neživá a studená stavba či věž pomocí cihel a malty „zednářů“. Právě proto mají také všichni absolventi atlantských vysokých škol na hlavách středověké zednické čepice s ploškou pro maltu, pomocí které mohou „vystavět svět“. S takovouto omezeností vznikaly a nadále budou vznikat všechny západní pokusy, které autorka cituje, o vysvětlení vzniku lidské řeči. Avšak studium nejstarší lidské řeči, kterou jsme původně alespoň my, Indoevropané, mluvili, tj. védštiny, dává vysvětlení a odpověď: naše řeč je poselstvím Světla poznání, které se původně vůbec nezapisovalo, protože bylo produktem křísnutí mezi silami Nebe a Země v probouzející se lidské mysli, při kterém došlo k výronu idejí, které člověka vedly vzhůru ze spodních světů zvířeckosti do světa Poznání. Písemný zápis tohoto originálního procesu či „porodu Světla“ byl potom vždy úpadkový a sekundárně vzniklý, protože dával bohatství Světla k dispozici všem, i těm ještě zvířecím a Světlo nepřijímajícím, se všemi zkázonosnými následky.
Ne vyrobené, ale živě zrozené
Lidské slovo bylo (a občas i dnes ještě je) tedy produktem duchovním, nikoliv světským. Nebylo totiž vyrobeno, ale živě zrozeno. Nevědoucí svět to ovšem nechápe a díky svému převrácenému myšlení, které má vždy to sekundární za primární (to představené upřednosťňuje před tím, co je představováno), považuje písmo, a nikoliv tón, za to základní, a proto mluví o řeči jako o „systému znaků“. Obraz je zde považován nikoliv za výtvarné vyjádření hlasu, ale za primární zdroj hlasu a života vůbec. Uvažování o vztahu mezi užíváním peněz a řeči je proto nesmysl. Peníze, tak jako gesta či vše světské, sice mohou také „promlouvat“ nebo „dávat vysvětlení“, ale pouze – tak jako všechno světské – ve svém symbolickém, metaforickém a rozhodně ne jednoznačném významu. Když své milence pošlu na bankovní účet 50 tisíc korun, řeč peněz „promluvila“ o mé lásce k ní, anebo též jsem jí tímto obnosem „zavřel pusu“. Ve slavné indické škole sámkhya se mluví o dvou „neviditelných“ silách, které vytvářejí náš svět. První „neviditelný“ je Duch, Věčné Světlo poznání, nazývané také „věčný duchovní Člověk“. Druhým „neviditelným“ je potom spodní síla nevědomosti a slepecké stálé činnosti, nazývaná zde „prakrti“, nám dnes dobře známý „Aidoneos“, „Adonaj“, řecký Hádés, židovský Jahve. Nevědomost ale ztotožňuje obrovským omylem obě tyto síly a mluví o jednom „vševládnoucím Bohu“, aby tak vše patřící duchovnímu Člověku podřizovala spodní síle Času a Smrti. Zdá se mi, že autorčino myšlení je produktem právě tohoto omylu.
Autor, Mgr. Jan Kozák, je český religionista a překladatel ze sanskrtu. V tomto článku použité pojmy ozřejmuje jak ve své knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, tak v ostatních titulech vlastního nakladatelství Bibliotheca gnostica.
Poznámka redakce má nabídnout čtenářům srovnání: Na Kozákem v úvodu zmíněný článek od Kotišové napsal jako první odezvu ekonom Milan Barna. Vyšlo pod titulkem Ekonomové nerozumí výroku, že peníze jsou jazyk. Miluš Kotišová bloudí. Barnův článek je k náhledu ZDE). Kotišová Barnovi odpověděla statí, publikovanou pod názvem: Bloudí Milan Barna a s ním celá monetární ekonomie, což se dovedně zastírá (lze si přečíst ZDE). Na druhé straně Jan Kozák s prvním článkem od Kotišové polemizoval už ve své stati nazvané Používání zlatých mincí bylo napodobováním božských věčných hodnot (k přečtení ZDE). Miluš Kotišová se nedala a Kozákovi kontrovala článkem, který byl zveřejněn pod titulkem Když Jan Kozák nerozumí, spustí o vílách a feminismu. Jde ale o peníze! (k náhledu ZDE). Dnes jste si tedy přečetli druhou Kozákovu polemiku k tématu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
