Ti se zase budou vzájemně setkávat na prestižních školách, vdávat se a ženit statisticky častěji mezi sebou, budou znovu o něco úspěšnější, a tak dále a tak dále. Jde o jednu z mnoha realizací Matoušova efektu: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Mt 13, 12)

V podstatě se jedná o přirozené procesy; v pozadí řady z nich stojí tzv. sociální kapitál (v tom smyslu, do jaké rodiny se dítě narodí, v jakém prostředí vyrůstá...). Ano, nemáme všichni stejnou startovací posici, nejsme si v mnoha ohledech rovni a bylo by bláhové snažit se nějakou vládní politickou tuto danost potřít. Přesněji, pokud se o to v minulosti někdo pokoušel, bylo to vždy na úkor svobody, stejně se mu to nepodařilo a napáchal při své snaze mnoho zlého. Přesto zůstává rovnost vyhledávaným ideálem – tak nějak si prostě nemůžeme pomoci, jak detekoval např. už Alexis de Tocqueville: „Marně se snaží, nikdy se nepodaří vytvořit životní podmínky tak dokonale stejné pro všechny, a i kdyby společnost potkalo takové neštěstí, že by dosáhla absolutní a úplné nivelizace, zůstávala by tu ještě stále nerovnost inteligence, která pochází přímo od Boha, a proto se bude vždycky vymykat zákonům. Jakkoli demokratické by bylo společenské a politické zřízení nějaké společnosti, lze počítat s tím, že každý z občanů najde vždycky ve svém okolí několik špiček, které ho přečnívají, a lze předvídat, že právě ty budou stále přitahovat jeho pohled. Když je nerovnost obecným zákonem společnosti, nejsou ani ty největší nerovnosti tak nápadné. Když je všechno přibližně na stejné úrovni, i sebemenší nerovnost působí rušivě. Právě proto je touha po rovnosti tím nenasytnější, čím je rovnost větší.“ (Demokracie v Americe).

Tažení „za rovnost“ tedy bude patrně vedeno, dokud bude lidstvo lidstvem. Je to nešťastné, a to zdaleka nejen proto, že nemá šanci na úspěch. Co je však neméně „ujeté“ je snaha efekt sv. Matouše, obecně nerovnost, ještě politicky posilovat. To se děje častěji, než by se zdálo a typickým příkladem je prostě přerozdělování, které je přitom svými propagátory presentováno jako nástroj sloužící k pravému opaku, tedy k odstraňování nerovnosti, čili coby součást zmíněného tažení „za rovnost“. Jako takové je také všeobecně chápáno a právě proto mnohými trpěno, akceptováno či prosazováno (vyberte si). V této souvislosti nejde nepřipomenout relativně tenký, zato však náležitě hutný spisek Bertranda de Jouvenela Etika přerozdělování... a tím by bylo možné skončit. Podívejme se ale na jeden z posledních příkladů, jak vláda pomáhá přerozdělováním bohatým dále bohatnout na úkor těch méně majetných (podotkněme ale, že obecně bohatnutí jednoho vůbec nemusí znamenat automatické chudnutí někoho jiného, protože život není hrou s nulovým součtem). Konkrétně naše, česká vláda.