Kromě klasických vyhlášených obecních blbů naší veřejné scény si v rámci letošního výročí poněkud pustil ústa na špacír známý exdisident Petr Pithart. Kamarádi, kteří by jej mohli zkritizovat za příliš odvážné výroky, postupně umírají, letos zejména Ludvík Vaculík. Pithart se tedy mohl rozpovídat o svém pocitu, podle nějž jsme u nás v roce 1989 neměli revoluci, nýbrž jakési klidné, možno říci až selankovité „předání moci“. Vždyť se na to Husák, Biľak, Štrougal nebo Hoffmann celá léta tolik těšili, až za nimi Petr s kamarády přijdou, a řeknou jim, že je konečně čas předat vesla! Jo, jo, konec mozolů, starostí, péče o lid, demogracyji, socializzzmuzzz a jejich hodnoty. Let's start holiday!

Stupiditu svého výroku – zejména pro tu chvíli a kontext, v jakém padl – si Petr Pithart zřejmě již nedokáže plně uvědomovat. Tož, to by byla ještě lepší varianta, prostě disidentská demence. Syndrom starého partyzána, který po letech, zůstávaje jakousi biologickou náhodou při životě déle než švadrony spolubojovníků, neodolá pokušení „zahrát si na boha“ a říci všem, jak tehdy   s-k-u-t-e-č-n-ě   všechno proběhlo, kdo se osvědčil a koho jestiť třeba zavrhnout, co bylo podle řečníkova názoru správné a cože v dějinách nemá, ale opravdu nemá žádné místo.

Inu, máme tu v byvším soustátí různé pozoruhodné pamětníky. Robertek Fico, mladý komunista teprv dva rôčky ve straně, si podle vlastních slov 17. november 1989 ani nevšiml. Miloš Zeman zase, jako všude jinde, také na Národní třídě samozřejmě byl, avšak že by tam někdo někoho bil, to nespatřil. No a u Pithartů doma asi kartáčovali obleky, budou se na ono slavnostní přebírání moci zajisté hodit.

Nepamětníkům připomínám, že tehdy ve vězení za (dnes docela normální a standardní) informační a publikační činnost seděli například Čuňas - František Stárek, Petr Cibulka, odsouzen a na útěku byl Stanislav Devátý a vlastně měl být stále vězněn Václav Havel, propuštěný předčasně jen ze zdravotních důvodů. Mezi stěny cely se zakrátko, naštěstí i nakrátko a naposled, podívá Petr Uhl, zato v Bratislavě čekali na propuštění Miroslav Kusý a Ján Čarnogurský. V Brně nadále probíhal trestní případ redakce časopisu „To“, přičemž se Petru Pospíchalovi dostávalo výhrůžek, že bude souzen na paragraf s velmi vysokou trestní sazbou (i když – pravda – tehdy mu už aspoň estébáci nevyráželi zuby ani nebyl vezen ke státní hranici s tím, že může být „zastřelen při pokusu o její ilegální přechod“). Přesně k datu 17. 11. stála v Gottwaldově-Zlíně před soudem Monika Elšíková a třeba v Šumperku stíhali Jiřího Suchana za šíření samizdatových Lidových novin. A tak dále.

Policejní a „justiční“ aparát komunistického státu jel na plné obrátky! Husákova amnestie pro politické vězně z 8. prosince 1989 se pak pořád ještě týkala více než 50 lidí, přičemž některé případy byly pod politickým tlakem zastaveny již dříve.