Chodili jsme jako děti tehdá ve 20. století na tak zvanou „pouť“, kde se ovšem nikam neputovalo, nýbrž a pouze se zde dorostenci snažili zkazit si žaludek a nakoupit co nejvíc zbytečností za mince vyžďákané od rodičů. Mezi tím – na čestném místě – vždy krasohled neboli kaleidoskop. Zařízení svým způsobem tajemné, papírová trubička opatřená průhledným sklíčkem na jednom konci a matným na straně druhé. Když se do toho kouká a točí se tím, vznikají nádherné psychedelicky barevné obrazce. To je všechno, ale člověku tahle zábava vydrží dost dlouho, jsouc poutavou.

Normální chlapík krasohled dřív nebo později kuchne, jsa zvědav na princip. Avšak uvnitř toho krámu nenalézá se skoro nic, hrstečka barevných sklíček, primitivní optická soustava se zrcadýlkem. Byvše zvědavi, už hračku nespravíte, krásný hled je nadobro ztracen. Indikátorem končícího dětství a počínající zralosti bývá nepovšimnutá okolnost, kterak přece jen starší pubescenti a -tky zakoupené kaleidoskopy již nedestruují, nýbrž používají k upoutání protilehlého pohlaví, „sexu“ nebo, abychom byli unijně korektní, „genderu“. Principiálně ona kouká do trubičky, zatímco on jí obhlíží prsa. Dejme tomu. Nebo možná už neé, prodává se tahle věcička pořád ještě?

No, tím pádem v rámci své ontogeneze našinec objeví, že při dlouhodobějším sledování obrazců a tvarů, jevících se napřed zcela unikátními a nevratnými, přece po čase k jakémusi opakování anebo alespoň nápadné podobnosti dochází. Asi by tohle zacyklení nebylo tolik nápadné, pokud by výrobce vyplnil vnitřek přístroje větším počtem různobarevných elementů. Jenže pár střípků, tři čtyři, které jsem tam vždycky našel, přece nemohlo postačovat. I ten laciný šmejd býval ošizený, coby pubescent jsem si už dokázal představit opulentní vilu, zbudovanou nakonec za protihodnotu ušetřených sklíček vychytralým kaleidoskopistou, vydržel-li takto špórovat hádám asi tisíc let, ale to jen tak na okraj.

Poučení z toho plynoucí: „Všechno již jsme viděli, vše tu bylo, kdeco jsme zažili, hned tak něčím nás, tovaryši, nepřekvapíte.“ Soudruhů, jimž jiný soudruh právě připichuje k saku metál (hruď vypnutá a půlky stažené) viděl jsem ve svém životě, převážně právě během 20. věku, spoustu. Jen jsem měl dojem, že tohle skončilo!? Pocit však ukázal se mylným, kaleidoskop se nám vrací ke starým známým vzorům, obrazcům, nejspíš v podobě pěticípé komunistické hvězdy.

Není to zdaleka taková pr… )*, jak by se zdálo. Promiňte, při pomyšlení na důstojnost českého prezidentského úřadu mi hned naskočil vulgarismus. Zeman demokratického středoevropského státu vyznamenává „za zásluhy“ ministra totalitní antidemokratické vlády. Ministra! Jednoho z ne právě nevýznamných spolutvůrců systému. Žádný disident, jenž si své zmýlené politické začátky odsloužil formou vězení nebo jiného pronásledování v pozdějších letech. Tohleto není ani žádný „Mitläufer“, přizpůsobivý spoluběžec podle klasifikace denacifikačních komisí. Chcete definici? Mitläufer je osoba, podílející se na ideologii či nějakém uskupení respektive na aktivitách, a to bez skutečného přesvědčení a v podřízené roli. Jakápak ale „podřízená role“, dosáhl-li Genosse na post šéfa resortu, a kdepak „bez přesvědčení“, když se jedná o komunistu, principiálně tedy kovaného a ještě všemi mastmi mazaného „věřiče“ totalitního systému, či nějakého uskupení, strany, režimu, potlačovatelského způsobu vlády, zahrnujícího institucionalizované lhaní, expanzivnost, zároveň hlubokou podřízenost cizí mocnosti a její vládnoucí politické partaji? Namísto skutečně zasloužilého občana dostal v roce 2015 na Pražském hradě metál „Za zásluhy“ jakýsi sprostý komoušský papaláš!