Jan Opravil: Kaleidoskop

Chodili jsme jako děti tehdá ve 20. století na tak zvanou „pouť“, kde se ovšem nikam neputovalo, nýbrž a pouze se zde dorostenci snažili zkazit si žaludek a nakoupit co nejvíc zbytečností za mince vyžďákané od rodičů. Mezi tím – na čestném místě – vždy krasohled neboli kaleidoskop. Zařízení svým způsobem tajemné, papírová trubička opatřená průhledným sklíčkem na jednom konci a matným na straně druhé. Když se do toho kouká a točí se tím, vznikají nádherné psychedelicky barevné obrazce. To je všechno, ale člověku tahle zábava vydrží dost dlouho, jsouc poutavou.

Normální chlapík krasohled dřív nebo později kuchne, jsa zvědav na princip. Avšak uvnitř toho krámu nenalézá se skoro nic, hrstečka barevných sklíček, primitivní optická soustava se zrcadýlkem. Byvše zvědavi, už hračku nespravíte, krásný hled je nadobro ztracen. Indikátorem končícího dětství a počínající zralosti bývá nepovšimnutá okolnost, kterak přece jen starší pubescenti a -tky zakoupené kaleidoskopy již nedestruují, nýbrž používají k upoutání protilehlého pohlaví, „sexu“ nebo, abychom byli unijně korektní, „genderu“. Principiálně ona kouká do trubičky, zatímco on jí obhlíží prsa. Dejme tomu. Nebo možná už neé, prodává se tahle věcička pořád ještě?

No, tím pádem v rámci své ontogeneze našinec objeví, že při dlouhodobějším sledování obrazců a tvarů, jevících se napřed zcela unikátními a nevratnými, přece po čase k jakémusi opakování anebo alespoň nápadné podobnosti dochází. Asi by tohle zacyklení nebylo tolik nápadné, pokud by výrobce vyplnil vnitřek přístroje větším počtem různobarevných elementů. Jenže pár střípků, tři čtyři, které jsem tam vždycky našel, přece nemohlo postačovat. I ten laciný šmejd býval ošizený, coby pubescent jsem si už dokázal představit opulentní vilu, zbudovanou nakonec za protihodnotu ušetřených sklíček vychytralým kaleidoskopistou, vydržel-li takto špórovat hádám asi tisíc let, ale to jen tak na okraj.

Poučení z toho plynoucí: „Všechno již jsme viděli, vše tu bylo, kdeco jsme zažili, hned tak něčím nás, tovaryši, nepřekvapíte.“ Soudruhů, jimž jiný soudruh právě připichuje k saku metál (hruď vypnutá a půlky stažené) viděl jsem ve svém životě, převážně právě během 20. věku, spoustu. Jen jsem měl dojem, že tohle skončilo!? Pocit však ukázal se mylným, kaleidoskop se nám vrací ke starým známým vzorům, obrazcům, nejspíš v podobě pěticípé komunistické hvězdy.

Není to zdaleka taková pr… )*, jak by se zdálo. Promiňte, při pomyšlení na důstojnost českého prezidentského úřadu mi hned naskočil vulgarismus. Zeman demokratického středoevropského státu vyznamenává „za zásluhy“ ministra totalitní antidemokratické vlády. Ministra! Jednoho z ne právě nevýznamných spolutvůrců systému. Žádný disident, jenž si své zmýlené politické začátky odsloužil formou vězení nebo jiného pronásledování v pozdějších letech. Tohleto není ani žádný „Mitläufer“, přizpůsobivý spoluběžec podle klasifikace denacifikačních komisí. Chcete definici? Mitläufer je osoba, podílející se na ideologii či nějakém uskupení respektive na aktivitách, a to bez skutečného přesvědčení a v podřízené roli. Jakápak ale „podřízená role“, dosáhl-li Genosse na post šéfa resortu, a kdepak „bez přesvědčení“, když se jedná o komunistu, principiálně tedy kovaného a ještě všemi mastmi mazaného „věřiče“ totalitního systému, či nějakého uskupení, strany, režimu, potlačovatelského způsobu vlády, zahrnujícího institucionalizované lhaní, expanzivnost, zároveň hlubokou podřízenost cizí mocnosti a její vládnoucí politické partaji? Namísto skutečně zasloužilého občana dostal v roce 2015 na Pražském hradě metál „Za zásluhy“ jakýsi sprostý komoušský papaláš!

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (198/1993 Sb.) označuje komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Komunistická strana Československa (stejně jako podobné organizace založené na její ideologii) byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou. – Hleďme, na Hradě asi zákony neplatí. Možná tam na ně mají nějakou speciální rušičku, elektronický rám. Jako ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ – projdeš, proskočíš, hups – a na druhé straně je všechno jinak.

Někdo řekne, že není důvod k hysterii, vulgární psychopat prostě jen vyznamenal komoušského papaláše, ve skutečnosti především za to, že od něj dostal nějaké peníze nebo mediální službičku pro kampaň. Takových se zataženým břichem, vypnutou hrudí a staženými půlkami tam přišlo víc, že, Ringo, měl jsem o tebe strach, věda, jak při vcuclém panděru, třeba kvůli blbému zavázání šňůrek na botách, špatně se člověku inhaluje, až někdy o život jde, nám, mládeži bývalé. Lesklé cingrle se bude na černošedivém saku hezky vyjímat hned vedle Řádu práce, jejž soudruh Toman obdržel od soudruha Gustáva Husáka, se kterým to taky byla vždycky pr… )**, protože nosil brejle jak popelníky, neviděl na ona černošedivá saka, natož aby špendlíček chvějícími prsty dokázal řádně zabodnout. Lepší holt bývá, s ohledem na alkoholický tremor, dávat to v krabičkách, píchejte sami, poddaní.

Vzájemné soudružské sympatie tu byly vždy, byť Miloš Zeman )*** na rozdíl od jiných vstupoval kdysi ne do KSČ, ale do „Dubčekovy reformní KSČ“ a v časech revoluce 1989 hovoříval jako by byl kovaným demokratem až prvorepublikového střihu. Zpráva Ústředního výboru Komunistické strany Československa XXIII. sjezdu KSČ, konanému v Praze dne 29. 11. 2014, přednesená RSDr. Jiřím Vábrem, praví výstižně: „Přes veškeré výhrady k prezidentu Miloši Zemanovi mu přiznáváme dobrý státnický přístup, kdy obhajuje české zájmy a reálně se kouká na další vývoj ve světě. Proto Komunistická strana Československa vydala podpůrné stanovisko v jeho prospěch v běsnění, které bylo rozpoutáno sdělovacími prostředky a je řízeno a podporováno i finančně z amerického velvyslanectví v Praze.“ – Jak vidíte, byl to hezký projev, v němž řečník pochopitelně nemohl opomenout památku nedávno zesnulého Miroslava Štěpána, takto bývalého generálního tajemníka uvedeného politického uskupení: „Náš Mirek zasvětil svůj život pokrokové mládeži.“ Ano, ano, dokonce nás – pokrokovou mládež, k níž jsem se tehdy směle počítal – nechával v ulicích sprchovat, šatstvo pendrekem vyprášit, vůbec pečoval o hygienu tělesnou aji duševní, příliš mnoho příliš zajímavých knih, filmů a divadel mohlo by křehké duši a znavenému oku dorostence působiti problémy… Ale jinak čest práci, soudruh Miroslav Toman patří přece mezi „lidi práce“, jak soudruh prezident neopomněl v rámci předávání krabiček podotknout, aby i bývalé pokrokové mládeži bylo vše vyjasněno.

Není třeba se obávat, že půjde-li to takto dál, bude příště ometálován jiný totalitář; ne třeba hned soudruh R. Heydrich, také svého času silně zasloužilý o lepší život českých dělníků a podle hodnocení přímého nadřízeného vynikající a výkonný „člověk práce“, ale dejme tomu jeho paní Lina, patriotka toho našeho krásného Böhmen, zvelebitelka památkového objektu Zámek Panenské Břežany, matka čtyř dětí pro vůdce, příkladná vychovatelka. S nacistickými zločiny přirozeně nemá nic společného, ani o nich neměla nejmenšího tušení. To by byla kandidátka na medaili za zásluhy! Jenže – prezidentskou kampaň nesponzorovala, auch nicht podpořila, byvši ostatně od roku 1985 jaksi mrtvá, ačkoli jistě ne definitivně mediálně nevyužitelná.

Hmm, snad se někomu zdá, že jsem „dějinný krasohled“ v předchozím odstavci protočil přece jen příliš zprudka. Jenže vědomí, jak komunismus (neboli internacionalistický socialismus) a nacionální socialismus si v praxi nebyly příliš vzdáleny, se konečně prosazuje nejen díky různým „zajímavým knihám“, třeba od Timothyho Syndera. Je na čase něco s tímhle „krizovým vývojem ve společnosti“ podniknout na „propagandistické frontě“, jak se mezi soudruhy říká. Náš prezident pomůže, nejen Mirka s Linuškou ocení, také u odvážného kluka ze Žďáru zejména vypíchne, jak byl rodiči příkladně vychován. Čímž poskytne – aniž by o tom měl nejmenšího tušení, samozřejmě – báječnou příležitost Komunistické straně (KSČM) veřejně a mediálně pochválit svého funkcionáře, předsedu Okresního výboru ve Žďáře nad Sázavou Kamila Vejvodu, otce zavražděného Petra. Nic proti dobrému vychování v rodinách jakéhokoli ideového zaměření, rozhodně se nechci vulgárně vysmívat, byl bych ostatně sám proti sobě. Jen mi přišlo divné, že statečnost syna je projevem hlavy státu přenášena na tátu. O jiných pozvaných na Hrad jsme předem ani nevěděli, na Vysočinu však za kuropění vyrážel zvláštní štáb veřejnoprávního média, dokumentující minutu po minutě. Vím, jde o „mediální událost“, ždárského případu je pořád plný Kaleidoskop, vlastně promiňte, Blesk, Aha (a moje chyba, že nechápu).

Zrovna Miloš Zeman měl by vědět, kterak teenager těžko snáší, jsou-li jeho samostatné činy přivlastňovány rodičům. A ostatně v rodině můžete vyrůstat ne vždy v souhlasu s jejími hodnotami, nýbrž naopak do postoje kritického. Nemluvě o složitostech soužití s pubescentním rebelem, i Katy Zemanová plnila stránky různých Škarohlídů, Hromů a Nechápů dost a dost. Mimochodem – nejsem jejich častý čtenář – kam nám Katynka vymizela, tati, a jestlipak ještě zlobí, nezbednice?

Možná slyším trávu růst. Asi ano. Ale já už jsem takový, jsem tak vychovaný. Já a celá řada příslušníků mé generace jsme společně zažili skutečně odpornou, dusivou, černošedou komunistickou totalitu. Vyrostl jsem do kritického postoje, našel si přátele a nesvobodu se nám podařilo setřást. Skoro nikdo nemusel vykonat vlastně nic příliš velkého, jenom takovou masarykovskou „drobnou práci“. Ovšem mnozí tehdy byli ochotni stát se „lidmi práce“: Informace, texty, knihy, debaty, filmy, obrazy, nahrávky, podzemní univerzita, bytové divadlo, demonstrace, prohlášení. Aspoň něco zvládne téměř každý. To v Šumperku žil disident upoutaný na kolečkové křeslo, později téměř bez pohybu, stále víc zkrucovaný chorobou. Sám by v rukou neudržel ani malý papírový krasohled. Přesto soudruhům nic nedaroval. Nic. Jeho máma dostala po letech vyznamenání, ale ne na Hradě (tam byl M. Toman). Za péči, výdrž, statečnost, vytrvalost, za dobré vychování… Pokud občan prezident demokratického státu nepociťuje stud ani vůči takovým lidem, nemůže zastávat žádnou veřejnou funkci. Žádnou.

Generace našich rodičů zažila světovou válku, dvě totality, jednu horší než druhou. Chodili do školy kolem plakátovacích ploch, kde visely ne programy kin a divadel, ale seznamy popravených, s Heydrichovým podpisem. Mezi nimi také univerzitní funkcionáři či „příslušníci pražské kavárny“, mnozí stateční odbojáři. Později, až přerostli věk, v němž skončil život Petra Vejvody, přenášel rozhlas – v té době hlavní komunistické masmédium – výpovědi obžalovaných, předem odsouzených na smrt nebo k dlouholetému otroctví v rámci inscenovaných procesů. Komu ani toto nevadilo, mohl zpívat v průvodech, na manifestacích, případně hnedle po slavnosti udělování řádů a státních vyznamenání. Také směl dělat kariéru a třeba se časem stát ministrem zemědělství.

A prarodiče si zažili kaleidoskop dvacátého věku se vším všudy. Války a revoluce, odbojáře i ty papaláše, okolnosti, zvraty, kotrmelce, politické a dějinné šílenosti, směřující jejich životy odkudsi kamsi, nahoru nebo dolů, krasohled se otáčí, střepy přesýpají, režimy více nebo méně psychedelické udělují metály staženým zadkům a vypnutým panděrům. – Do háje, lidi, copak si opravdu nikdo tady neuvědomuje, v jak svobodné zemi tu od roku 1990 konečně zase žijeme, co všechno dnešní generace mohou, zatímco dědové a babičky, otcové a mámy na to nesměli ani pomyslet? Oni žili v tomhle „kaleidoskopu“ tak dlouho, až jim prokletá česká poddanská mentalita opět zcela ovládla duše. Ještě museli předstírat, že svět vidí přes barevná sklíčka a všechno je vlastně dokonale v pořádku…

Nevím jak vy, ale já už žádný krasohled nechci. Nechci se zase vrátit do jakéhokoli autoritářského kaleidoskopu, ošizeného i o ty blbé a laciné střípky skla. Odmítám, aby státní vyznamenání tohoto demokratického státu, založeného kdysi v první čtvrtině dvacátého století skupinou demokratických politiků velmi vysoké – i univerzitně etablované – úrovně, byla udělována totalitním slouhům. Nechci mít za prezidenta šaška s hroší kůží, jdoucího jim na ruku snad jen za sponzoring a podporu.

S nejdůraznějším protestem se ozvala Asociace soukromého zemědělství ČR. Lidé práce, kteří své zemědělské podniky v 90. letech přebírali často v hrůzně zdevastovaném stavu. Jenže, přátelé, sedláci, prohlášení, ať už jakkoli ostré a dobře napsané, nebude fungovat. Hroší kůži vzduchovkou neprostřelíš, na to je potřeba pořádná kulovnice. Co přivézt do Prahy smrdící hromadu hnoje? Jenže Zeman by se tomu gestu zasmál, snad by je považoval též za vyznamenání, vždyť takhle, hnojištěm před divadelní budovou, se kdysi „odměnili“ Rakušané Thomasi Bernhardovi pro jeho ostré hry, oslovující temné stránky národní povahy našich jižních sousedů. Kampak s tím na nepřítele, který je chytrý, možno říci práskaný, a především nemá zábrany! Bojí se jen ohrožení své popularity, potažmo volebních šancí.

Soukromí zemědělci, v době vaší největší slávy jste bývali pilířem demokratického státu, první Československé republiky. Co takhle pomalá eroze, masarykovská práce drobná na „propagandistické frontě“: Internet plus letáky, statisíce letáků? Na nich fotky farem tak, jak vypadají dnes, po dvou desetiletích dřiny. A vedle dokumentace stavu, v němž budovy a provozy trčely za časů „člověka práce“, komunistického ministra zemědělství Miroslava Tomana a ostatních jeho soudruhů. Bez velkých komentářů, ovšemže s připomínkou, kdo a kdy tuhle „práci“ ocenil hradním metálem (ač i ten letos, v porovnání s vlečkou hnoje, oproti První republice značně pozbyl na hodnotě).

Ano, stálo by to peníze, těch není nikdy dost a jsou potřeba na spoustu jiných investic. Mít prachy, šel bych do toho sám, přestože „finanční podpora z amerického velvyslanectví“ existuje žel jenom v komunistických fantaziích. Snad by mi mediální agentura Martina Přikryla poskytla slevu na své služby (neboť právě jeho protizemanovské akce se výše citované obvinění soudruha Vábra mělo týkat). Čeští voliči nedomýšlejí důsledky občanských činů, nedělali to ani v roce 1946 a předloni se nezlepšili. Říkají, jak „za ně rozhodují politici“, a že oni za nic neručí. Jenže volby, holenkové, jsou právě tím jediným okamžikem, kdy za své politiky rozhodujete vy. Vy, ale i váš soused, televizní divák, který asi nic moc neřeší, jen se dívá, komu právě teď fandí v centru, v Praze, na Hradě. A podle toho vhodí svůj hlas, zatočí dějinným kaleidoskopem. Kam? Kterým směrem?

Vysvětlivky: )* Frázi překládáme do angličtiny jako: „Not that funny.“ )** Arse, asshole. )*** Ovar. Poznámka: Ne za každý přechodník v této stati ručím, a tricky job!