Jan Opravil: Nadávám. Vážně chceme symbolicky torpédovat jedinou demokracii na Blízkém východě?

Řeč je přirozeně o rozhodnutí Evropské komise k identifikaci zboží pocházejícího ze židovských osad na Západním břehu Jordánu a leckde jinde. Prý na obalech nesmí být nápisy „Made in Israel“. Vím, označování Izraele za sídlo zla patří k běžným součástem názorového obzoru mnoha lidí na Západě i Východě, o tom našem Středu ani nemluvě. Pitomější způsob a nevhodnější čas, jak a kdy dát našemu důležitému spojenci v brizantním teritoriu najevo pohrdání, téměř nemohl být vymyšlen. Skutečně nyní a právě touto cestou chceme symbolicky torpédovat jedinou demokracii, na kterou jsme ještě v oblasti Blízkého východu mohli spoléhat? Copak se takto zachází s přáteli?

Pobouřenou reakci skupiny českých poslanců nelze nepodpořit. Pravda, problematika palestinsko-židovská se jeví složitá až hrůza, má dlouhou a neuvěřitelně komplikovanou historii a je – řekněme – „multidimenzionální“. Politika izraelského státu se přirozeně nemusí každému líbit, lze s ní i ostře nesouhlasit. Ale k dobrému bontónu odjakživa patří, pokud se jedná o kamarády, říkat své výhrady přímo a osobně, kritizovat spíš mezi čtyřma očima, třeba si navzájem dokonce vynadat. Emoce sem patří a kde jinde než v soukromém okruhu mohou být projeveny bez toho, aby je pak zúčastnění příliš rozmazávali na veřejnosti. Avšak nalepit na kamarádovo auto, dveře jeho domu, anebo pracovní stůl v kanclu, etiketu s nápisem „Tento pán je darebák, který se mi nelíbí“, prostě není slušné. A nikdy nebude.

Není důležité, o koho se přesně jedná. Protestoval bych, i kdybychom takto podrazili republiku samých blonďatých modrookých dejvidbekhemovských metrosexuálů.

A copak již není „evropskou hodnotou“ soužití lidí různých kultur na jednom místě? Kromě etických ohledů je třeba zvážit, že zde vytváříme rovněž politický a bezpečnostní lapsus první kategorie. Vždyť kdo by nás mohl naučit víc o způsobech, jimiž se lze bránit před vražednou činností fanatiků, než právě odborníci z nejohroženějšího státu světa? Což teď nějakou dobu asi nepůjde, možná to tak dokonce někdo chtěl.

Evropští činitelé, ruku v ruce s médii, po nejnovějších útocích v Paříži vyrukovali s pestrou paletou hloupostí, jako by soutěžili o titul ptáka Dronte Starého kontinentu.

Vrcholem hitparády se stala zpráva, podle níž pražské Letiště Václava Havla zdokonalí svou protiteroristickou činnost tím, že příslušníci bezpečnostních složek začnou jezdit na segwayích. Oni dokonce i v téhle chvíli přemýšlejí jenom o hračičkách, které si obstarají pro svou zábavu! Vyznamenal se též osobně předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, píšící Putinovi z vlastní iniciativy nechutně podlézavý dopis jaksi v té nejlepší chamberlainovské tradici: „Drahý pane Hitlere, dovolíme Vám cokoli, jenom jestli nám malinečko helfnete…“ No, tón Junckerova liebesbriefu možná vysvětluje zmíněnou věc s Izraelci, ale nechme to teďka koňovi.

Z galerie našich moudrých Babiš hned věděl, že je především potřeba likvidovat Schengen, Zeman neomylně projevil nízkost na úrovni svých standardů, Bohuslav Sobotka sice pronesl nadstandardně rozumný projev k výročí 17. listopadu, ovšem obávám se, že si stejně raději předem ověřil u svých zahraničních soc-dem kolegů, že „nahnědlost“ je nadále v Evropě neakceptovatelná a je vhodné vůči ní (a též ve prospěch uprchlíků, ať tam máme aji ten pozitivní tón) bez obav z následků kriticky šlehnout. – Tož ale, súsedé milí, třeba sa v Bohúšovi zas pletu.

Skutečně strašné je, že teroristé dnes mohou se stoprocentní jistotou počítat s intenzivní a zcela dobrovolnou spoluprací veřejných médií. Účelem násilí je vyvolat co největší pozornost. Můžete si detailně vykalkulovat, kolik hodin pozornosti kterých stanic a s jakým nasazením lidí a techniky bude vašemu ničivému dílu věnována. Intenzitu lze dokonce řídit, moderovat, zmaříte-li 10, 100 nebo 1000 životů. Zaplaťpánbu aspoň tentokrát, nevím jestli náhodou nebo po nějaké interní dohodě (?), nedošlo k novinářskému přetvoření numericky i pověrečně tolik lákavého data „pátek 13. 11. 15“ do podoby nějakého sloganu či loga typu „Černý pařížský vendredi třináctého“. Vysílalo se ovšem až do zblbnutí, obrázky, hlavně obrázky. A znovu, zas, opakování. K tomu přes obrazovky běžely – ať si to přiznáme nebo ne – v podstatě oslavné věty o „mimořádně dobře organizovaných útočnících“, „zcela nové úrovni terorismu“, „životním ohrožení pro celou Evropu“ a tak podobně.

Islámskému státu opět dobře posloužila rovněž tak zvaná „média veřejné služby“, z definice určená pro uklidňování veřejnosti a předávání výhradně ověřených a netendenčních zpráv. Česká televize do nás okamžitě vpálila, jak pasy (egyptský a syrský), nalezené poblíž těl, jasně dokazují, že uprchlíci skutečně představují hrozbu pro Česko! – O předmětný průkaz Egyptské republiky se vzápětí přihlásil jeden z fotbalových fanoušků, obyčejný vystrašený občan. Syrský pasport byl tuším falešný a v dané chvíli se těžko dalo dokázat, komu náležel. Skuteční váleční uprchlíci, což je na celé té „jasné a spolehlivé“ podlosti redakce zpravodajství ČT nejhorší, prchají přesně před stejným nepřítelem – tedy tak zvaným „ISIL“ nebo „ISIS“ či lépe pejorativně „Daech“ – který inicioval pařížské vraždění. A že se mezi pohyblivou masu lidí dokáží zamotat rovněž přesouvající se násilníci, je přece jasné. I příslušníci SS, včetně nejvyššího šéfa Himmlera, se kdysi v pětačtyřicátém maskovali za prosté vojáky či dokonce civilní oběti bez domova a museli být teprve následně identifikováni.

Ve vší úctě k desítkám zmarněných životů (zejména v divadle Bataclan), střelci a sebevražední bomboví útočníci se projevili jako banda fušerů. Pokud bylo opravdu v plánu vniknout na stadión, kde seděl i francouzský prezident jako prvotřídní cíl, měli by být střelci nebo bombometčíci schopni aspoň si koupit lístky na fotbalový zápas! Ochranka je prostě vyhnala od vchodu, vyprodáno. No, a vyhodit se pak ze zoufalství do povětří kdesi u stánků s občerstvením, dřív než nastala poločasová přestávka nebo dokonce konec zápasu, kdy se tudy měly valit davy…

Aniž bych chtěl napomáhat masovým vrahům ke zdokonalení jejich řezničiny (tož, islamisté si sotva najdou cestu na nějaké to vévévéjanopravilcézet v hlubinách webu, což je snad má polehčující okolnost), dovolil bych si zapochybovat také o použité palné výzbroji. AK-47 je jistě spolehlivý v terénu, ale proč tahat rozměrnou zbraň, schopnou zabíjet na stovky metrů, když je vaším záměrem zasáhnout bez míření co nejvíc lidí v kompaktním, bezmocně panikařícím houfu?

Nechci v žádném případě upadat do cynismu, ani snižovat utrpení účastníků masakru, jen se ptám, co by se médiím zas až tak hrozného stalo, kdyby tentokrát místo vyšlehávání emotivních senzací pravdivě sdělila, že útok byl sice účinný a smrtící, ale spáchali jej fanatizovaní, blbí a evidentně zmatkařící pitomci? Vysmát se jim, hajzlům! Ne je oslavovat coby „mimořádně dobře organizované“ mučedníky. O to oni přece stojí a stojí o to hlavně jejich sponzoři! Veškerý terorismus je v podstatě marketingem nějakých zmetků, kdesi zpovzdálí sledujících f-a-n-t-a-s-t-i-c-k-á světová média a přihřívajících polívčičku jakéhosi svého zvráceně ambiciózního projektu „islámského státu v Levantě“, al-kejdy, třetí říše nebo čehokoli!

Nápady „múdrych politikov“ (veď ste tuná už čítali, že hranice nie sú korzo!) na uzavírání hranic, demontáž občanských práv a podobné nesmysly, podivuhodně fascinují fašizované davy. Lecjaký ovar zatoužil zvednout si popularitu, tak důležitou při příští volbě do jakékoli vysoké funkce. Silácké antimuslimské kecy zní zakomplexovaným náckům hodně „sexy“. Dráty, kvéry, vojáčci a uniformy. Jenže tohle celé funguje jen do okamžiku, než někdo konečně připomene i tomu nejignorantštějšímu, novodobé historie naprosto neznalému posluchači, jak drsné a krvavé teroristické akce sužovaly západní Evropu ještě poměrně nedávno.

Zejména během 70. let 20. století je tam páchaly bojůvky fanatických levičáků, útoční Palestinci, Iljič Sanchéz, Kaddáfího vrahouni a jiná verbež. Bezpečnostní kontroly a opravdu pořádně zadrátované hranice tehdy pokrývaly celý kontinent, přesto nebyl nejmenší problém cestovat, skrývat se, absolvovat výcvik (někdy dokonce dovolenou kupříkladu ve spřáteleném komunistickém Československu, jež se nejednou neopomnělo diskrétně zapojit). Pasy, mobilizovaná a velmi ostrá policie, víza, speciální jednotky, nasazení agentů, obrovské možnosti a zdroje rozsáhlých bezpečnostních aparátů fungujících v podmínkách studené války, mezinárodní spolupráce v rámci bloků, složitá technika, ba dokonce trpěné porušování listovní a domácí svobody – nic z toho proti teroristické vlně nepomáhalo.

Británii bičovala irská IRA navzdory vojenských hlídkám, pro dnešní dobu až nepředstavitelnému nasazení zkušených jednotek, které tehdy mívaly nejméně stonásobné mírové stavy oproti dnešku. Nic vlastně nefungovalo. Minimální efektivita.

Cílem mnohdy bývalo unést letadlo s co největším počtem Izraelců či aspoň Američanů, pozabíjet je nebo vyjednat výměnu za vězněné, zejména palestinské, soudruhy. Počty obětí dosahovaly v mnoha případech obrovských čísel, větších než nyní v Paříži. Opakuji, svět byl tehdy nacpán vojáky, policajty, hranicemi, kontrolami, zábranami, zátarasy. Chyběly snad jen elektronické systémy dnešní úrovně.

Těsné hranice, limitovaný pohyb občanů, nasazení vojenských útvarů a vůbec cokoli co bylo tehdy vyzkoušeno, ani dnes zcela jistě teroristickým útokům nemůže zabránit. Izraelské letecké společnosti se ovšem naučily, jak prostřednictvím zdánlivě drobných opatření zásadně snížit rizika. Vyškolen byl také personál, včetně například řidičů autobusů, schopných pak tipovat případné zvláštní nebo nestandardní chování cestujících. Tohle zabralo, únosy letadel s šesticípou hvězdou ustaly.

Nezní to ovšem zdaleka tak úžasně a akčně během rozhovoru v televizi, jako plamenné věty typu „nasadíme armádu“ (kterou nemáme), „vyženeme migranty“ (kteří u nás nejsou a o ČR naprosto nestojí), „odhalíme a zachytíme teroristy“. Ale za co byste, prosím vás, páni ministři, chtěli zabásnout třeba pár muslimských kluků z Francie, kteří nakrásně projíždějí Prahou v nějaké ošuntělé káře? Jak naše nejdokonalejší a nejvíce osegwayované policejní jednotky poznají, že tihle pitomci jsou zrovna v péči nějakého indoktrinačního fanatika, což za dva tři roky povede k tomu, že začnou v rámci pokřivené adolescentní „romantičnosti“, či čeho vlastně, snít o „hrdinském boji za Proroka“, spektakulární akci v ulicích rodného města…? Zašijeme je všechny tak nějak preventivně? Jako principiálně špatnou společenskou skupinu? Třeba do Terezína, nebo na Špilberk? To byste chtěli? Vy, Češi? S naší historickou zkušeností?

Nejdrsnějších forem a současně největších úspěchů dosahují útoky v teritoriích, kde se to vojáky, dráty, checkpointy a kontrolami jen hemží. Na celém Blízkém a Středním východě, v Indii a Pákistánu, Afghánistánu, některých afrických státech. Řečičky o četnicko-policejním řešení jsou ubohé a příčetný veřejný činitel by je, kromě okamžiků kdy je třeba uklidnit veřejnost nějakou demonstrací síly, vůbec neměl vypustit z úst. Teroru, bude-li skutečně dobře zorganizován, nedokáží předejít tisíce pochůzkářů s nejostřeji nabitými samopaly. Spíš jen zvýší apetit, vzrušující pocit nebezpečí: „Když něco spáchám, bude to prvotřídní senzace a všechny stanice o mně budou mluvit, kluci a holky.“

Žádná sláva. O násilí ve vzdálených zemích sice média z nutnosti promluví, v západní Evropě mnohem víc než u nás – aspoň tímhle se bývalý kolonialismus přece jen projevuje pozitivně – jenže minuty ticha držíme jen za Pařížany, nikoli kvůli nějakým Bangladéšanům. Sadisté mučí a zabíjejí tisíce nešťastníků v Sýrii, ale nám oběd chutná stále stejně, událostí roku bude uvedení kdovíjakého nového telefonu, hračičky, na náš trh. Výdaje, v minulosti čerpané pro zajištění bezpečnosti, byly přesměrovány do spotřeby. Popustíme řemeny. Koupíme si segway, nechce se nám chodit. A zvolíme toho pana Hitlera, to je fajn chlapík, ten tu udělá pořádek se všema židákama, vlastně muslimama. Pro začátek jim nalepíme na šaty nějakou nálepku, označení. Ne, ne, ne, toto není nic proti těm havlovým lidským právům, to jen tak, kvůli přehledu a evidenci: „Slušnému člověku to nevadí, a když plníš, co se po tobě chce, nic ti přece nehrozí, bratře, ovčáčku, soudruhu, soukmenovče.“

Uvidíme ještě věci! Málem tu budu vypadat jako advokát nešťastného „dabljů“ Bushe, ale myslím se dočkáme nějakého kontinentálního guantanáma, které bude „něčím úplně jiným, než ono odporné americké Guantanamo“. Pokud se opravdu ze „svatého bojiště“ v Sýrii a Iráku vrátí tisíce fanatiků, bude nutné je někde proměňovat zpátky na lidi formou podobnou poválečné denacifikaci; a to tehdejší esesáci měli k životnímu modelu „normálního německého občana“ navzdory vší své zločinnosti přece jen o něco blíže… Taktéž naše telefony, fejsbuky a ímejly budou securely nenápadně monitorovány, eurohrdina a málem laureát Nobelovy ceny míru Ed Snowden by v příslušné diskrétní organizaci mohl pracovat jakožto technický ředitel, což? Rovněž nám nezbude než nakonec přece jen „strkat nos do věcí a území, po kterých nám vůbec ale vůbec nic není“ a vojensky se vypořádat s „Daech“. Jenže, ouvej, nemáme armády. Snědli jsme si je.

Tak zvanému Islámskému státu nemělo být nikdy dopřáno vůbec vzniknout. Ambiciózní velmoci typu Francie, Británie, Pruska nebo Rakouska v minulosti dobře věděly – pomineme-li jejich chtivý dobový kolonialismus – že dávat pozor na dění ve vzdálených teritoriích je hodně důležité. Pokud mají zabijáci dostatek času, aby se řádně pocvičili, což jsme my Evropané dopustili, mohou se z nich stávat skutečně efektivní kamikadze. Navíc obyčejní obyvatelé, trpící válkou, možná dokonce vyhladovělí, se jednoho dne přirozeně též zvednou. Přijedou se podívat k vám, jak se doma hezky krmíte: „A chutná vám? Dejte nám taky!“ Máme štěstí, že s námi vůbec vyjednávají. V dějinách tomu často bývalo jinak.

O neodvratitelném faktu, že jednoho dne se milióny uprchlíků z táborů v Jordánsku, Sýrii nebo Turecku vypraví do Evropy, hovoří znalci místní situace již několik let. Jeden z nich, nevzpomínám si na jméno, mluvil během debaty o řecké dluhové krizi v České televizi. „Opravte si priority,“ prohlásil.

Evropští vůdcové nedělali nic. Spali. Imigranti pak skutečně přišli. Nenalhávejme si, nikdo z nás by po třech letech ve stanu uprostřed pouště neuvažoval jinak!

Evropa měla obrovské štěstí, že tihle lidé s sebou neberou žádné zbraně, mají jich přece všude kolem sebe hory, jen samopalů AK-47 bylo na celém světě vyrobeno celkem téměř sto miliónů kusů… Putující otce rodin, přicházející hledat pro své ženy a děti místo k životu dál od války, za kterou nemohou ani v nejmenším, následují teroristé. Ti ovšem svá ákáčka doma nezapomněli. Rozborka a sborka, rozebrat, vyčistit, složit. Mnozí si tohle ještě pamatují z vojny. Střílet. Trefit.

Nebo že by vše za nás odstříleli zase Američané? Ale kdepak, ti se na to vykašlou. Užili si dost našich posměšků, tihle „nenapravitelní imperialisti, na internetu vždycky stojící za jakoukoli špatností“. Též na naše přání odjeli domů docela nedávno, prezident Obama dokonce předem řekl, ke kterému datu bude ring volný pro bohyni Isis. I když Adam Dolník, expert na terorismus, označil vznik „Daech“ za neočekávaný jev, před nímž na autoritativní bezpečnostní konferenci – konané kde jinde než v Izraeli v měsících předcházejících vyhlášení „ISIL“ – nevaroval ani jeden ze zúčastněných odborníků. No, ona přece jenom nějaká varování, zpochybňující náhlé, úplné a ještě široce „mediálně termínované“ stažení z Iráku, zazněla. Jenomže přicházela „neakceptovatelně“ z amerických vojenských kruhů či od zlých a nepopulárních škaredých politiků Republikánské strany…

Tedy teď vyměníme svou a především ukrajinskou svobodu za Putinovy hlavně? Juncker by byl pro. „Made in Russia“ přece na bedýnky chutného ovoce (granátová jablka!) z Krymu patří, a kdo by mohl být proti? Svědomí bolí méně, pokud si vsugerujeme, že na Ukrajině žijí nějací Untermenschen, primitivové a poloviční teroristé. Čteme tyhle „moudrosti“ od zvláštních Čechů, takových těch s rudou hvězdou a láskou k Moskvě v srdci, anebo od oněch oslavujících jistého rakouského frajtra, který nám kdysi rozbil stát, zničil demokracii a zahubil spoustu spoluobčanů. Copak byste po „zvláštních Češích“ chtěli! Mnozí ani nevnímají, jak slovanské (a – Orbáne – maďarské!) obyvatelstvo kdysi migrovalo do střední Evropy; Slované pravděpodobně právě z ukrajinsko-běloruského pomezí… To se ovšem stalo dávno, ó tolik dávno tomu již, kdysi, na úsvitu našich dějin, utíkali jsme před divokými ozbrojenci…

A aktuální nebezpečí ozbrojeného útoku, naše každodenní ohrožení? Řekněme si otevřeně, nedá se odvrátit, další údery přijdou, kdekoli a kdykoli. Ne hned, raději až bude zase možné dosáhnout silného mediálního efektu. Násilníci se tentokrát zaměřili na Paříž, jež se jim asi zdála ledabyleji hlídaná než zkušenější anglická či americká města. Proč by tedy jejich oko nemohlo příště spočinout na stověžaté Praze? Ostatně, prý zde nejednou pobyli. Zatím na turistickém výletě… A copak my s tím? Co dělat? Mohli bychom zajet do Izraele a zeptat se místních, jak správně a efektivně reagovat. Jenomže půjde o rady „Made in West Bank (occupied)“. Takovými každý řádný Evropejec zvysoka pohrdá. Nebo ne? Vítejte na tom našem společném – doufám stále ještě – západním břehu!