Jiří Paroubek: Smutné výročí 21. srpna 1968

22.08.2020 13:21

Připomínáme si 52. výročí události, která velmi negativně ovlivnila moderní dějiny Československého státu. Po zradě západních velmocí v Mnichově v září 1938 a následném rozbití první Československé republiky, zažila československá veřejnost podobnou zradu od svého východního spojence, Sovětského svazu. Sovětský svaz, který měl rozhodující podíl na osvobození čs státu v roce 1945 od nacistické okupace, uplatnil v srpnu 1968 sílu celého svého impéria včetně jeho satelitních států, aby rozbil pokus Čechů a Slováků o obrodu společnosti.

Jiří Paroubek: Smutné výročí 21. srpna 1968
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Paroubek
reklama

Paradoxní bylo, že tzv. obrodný proces, jak jsme tomu v roce 1968 říkali, vedla komunistická strana. Respektive její reformní vedení v čele s A. Dubčekem. V jarních měsících roku 1968 zahájila KSČ proces demokratizace, aby získala československou veřejnost pro svůj reformní projekt, který připravovala. Na jaře téhož roku došlo ke zrušení cenzury. Obrozoval se vnitropolitický život země, sílily nekomunistické politické strany a došlo k proces obnovování sociální demokracie. I když to vedení KSČ, včetně reformních komunistů, nemělo příliš v úmyslu, začal se víceméně formovat pluralitní politický systém. Reformní vedení komunistické strany vedené Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Šimonem ad., se rozhodlo, že prosadí svůj reformní program na mimořádném 14. sjezdu KSČ, který se měl uskutečnit v září 1968. Co je neméně důležité, je toto, že reformisté se chtěli na sjezdu zbavit všech, kteří této demokratizační a progresivní linii překáželi. To byla ve vedení KSČ především skupina kolem Biľaka, Indry, Koldera a několika dalších. Tito lidé věděli, že hrají o svůj politický život, který spojili se Sovětským svazem, respektive s vazalstvím k této zemi a komunistické straně Sovětského svazu (KSSS).

Sovětský svaz byl v té době pravděpodobně na vrcholu své moci. Měl kolem sebe pevný koridor satelitních států v Evropě a uplatňoval globální ambice. Pokud by snad některý ze států v jeho bloku ohrožoval velmocenské zájmy SSSR tím, že by hodlal opustit sovětský blok, bylo sovětské vedení připraveno mocensky zasáhnout. Je potřeba dodat, že Sovětský svaz až do příchodu Gorbačova do vedení KSSS, důsledně uplatňoval imperiální starou ruskou reálpolitiku. Ani Spojené státy, a celý Západ s nimi, nebyly připraveny usilovat o to, aby se Československo dostalo ze zájmové sféry SSSR. Upřímně, o to neusilovalo ani reformní vedení KSČ, jehož záměry k reformě systému a samostatnější zahraniční politice státu by se daly vyjádřit termínem finlandizace země. Nikdo z tehdejších lídrů KSČ by to ale takto nevyjádřil. Takže celý Západ po invazi šesti set tisíc vojáků zemí Varšavské smlouvy na naše území (s čestnou výjimkou Rumunska to byly všechny evropské státy Varšavské smlouvy), neudělal nic. Proti síle stála, sice velmi bojeschopná čs. armáda, ovšem intervenční síly byly zhruba třikrát silnější. Proti intervenci se zvedl mohutný odpor prakticky celé československé společnosti. Jen zavilí stalinisté a kariéristé připravení kolaborovat s jakoukoliv mocí, která jim přinese osobní prospěch, byli proti intervenci armád Varšavské smlouvy. Byla to nevídaná jednota obou našich národů. Ve dnech po 21. srpnu byla zaznamenána také nevídaná podpora vedoucích představitelů státu bez ohledu na to, že to byli komunisté.

V nočních hodinách z 20. na 21. srpna se konala schůze předsednictva UV KSČ. Na ní se snažila reformní většina v předsednictvu prosadit přijetí materiálů pro mimořádný sjezd KSČ, který byl připravován na září. Naopak Biľakova skupina ve vedení KSČ se snažila přijetí jakýchkoliv dokumentů pro 14. sjezd blokovat a oddalovat. Členové této skupiny totiž zaslali začátkem srpna vůdci KSSS Brežněvovi tzv. zvací dopis. V tomto dopise charakterizovali dění v zemi jako protikomunistické, antisocialistické a protisovětské. Označili reformní vedení za neschopné řídit zemi podle jejich a sovětských představ, de facto vyzvali sovětského vůdce Brežněva k intervenci. Taková zjevná zrada vůči státu má jen málo srovnání v dlouhých českých dějinách. Zrádní představitelé stalinistického křídla KSČ byli připraveni vstoupit do tzv. dělnicko-rolnické vlády, kterou připravili Sověti, s jejímž jmenováním měl souhlasit prezident republiky. Prezident Svoboda však tento požadavek sovětského velvyslance odmítl.

Představitelé reformního vedení KSČ byli prakticky hned po invazi uneseni a převezeni Sověty na Ukrajinu a po pár dnech do Moskvy. Protože byl zmařen manévr s dělnicko-rolnickou vládou, který se Sovětům zdařil v Maďarsku v roce 1956, museli změnit taktiku. Hrubým nátlakem, který vykonávali na čs. představitele státu při jednáních v Moskvě, se snažili legitimizovat svou invazi. I když se A. Dubček a někteří další reformisté ve vedení KSČ vzpouzeli podepsat tzv. Moskevský protokol, který vlastně legitimizoval vstup Sovětů a dalších armád do země, existovala stále ještě naděje na uchování podstatných výdobytků polednového vývoje. Kdo však znal Sověty, jejich imperiální politiku a také jejich personální politiku, ve které se orientovali jednoznačně na „soudruhy“, kteří jim byli zárukou, že se republika stane opět jejich satelitem, musel vědět, že bude brzy po nadějích. Nejprve byla obnovena cenzura, byly de facto zrušeny výsledky mimořádného 14. sjezdu KSČ. I když došlo ke kooptaci desítek reformních představitelů do ÚV KSČ, coby zvolených členů ÚV KSČ na 14. sjezdu, Československo ztratilo možnost jednat samostatně. Byla vůči němu důsledně uplatněna Brežněvova doktrína, která znamenala omezení jeho suverenity.

Při moskevských jednáních mohl možná Dubček, který byl pod obrovským tlakem, jemuž byl vystaven Sověty i vlastními kolegy, kdyby zachoval pevné nervy, vyjednat se Sověty zřejmě více. Reformní komunisté, při vší úctě k jejich výkonu v roce 1968, byli stále jen komunisté. Tedy "věřící" komunisté, kteří téměř slepě věřili v Sovětský svaz. To byl uhelný kámen jejich politiky. Dost dobře nechápali, že v rámci reálpolitiky, kterou SSSR uplatňoval důsledně v mezinárodních vztazích, nemají vůbec šanci.

Anketa

Měl by se omezit či zdanit odtok zisků nadnárodních firem z České republiky?

98%
2%
hlasovalo: 21317 lidí

Tím nejhnusnějším produktem moskevského protokolu byl dočasný pobyt sovětských vojsk na našem území. Samozřejmě, že Sověti trvali na tom, aby zjevní zrádci státu, jejich věrní vazalové, zůstali i nadále ve vedoucích funkcích KSČ. To umožnilo stalinistům během krátké doby jednoho roku vytlačit z vedoucí funkce v čele KSČ A. Dubčeka. Zbavit se rychle reformního premiéra Černíka, ještě předtím předsedy Národního shromáždění Smrkovského a dalších reformistů.

Objevem srpnových dnů byl pro Sověty G. Husák, který vlastně přijal, byť byl chápán jako součást reformní skupiny, jejich požadavky a otevřel si cestu ke kariéře v pozici šéfa KSČ a také prezidenta republiky v příštích dvaceti letech.

Tzv. normalizační režim, který se opíral o alianci mezi odpadlými reformátory typu Husáka a neostalinisty, trval po dvacet let. Přinesl velkou stagnaci čs. společnosti. Vedení státu orientovalo obyvatelstvo na spotřebu, a to se vcelku dařilo. Ekonomika státu fungovala, a to na rozdíl od ekonomik jiných států východního bloku, takže režim skončil v roce 1989 prakticky bez dluhů. To je něco, z čeho může žít i současná vláda. Země nebyla zadlužená jako např. Maďarsko či Polsko. Normalizátoři si ovšem vlastně všechna důležitá politická rozhodnutí nechávali schvalovat v Moskvě. Byla to Moskva, která měla rozhodující vliv na dění v našem státě, a to po celých 21 let až do listopadu 1989.

Zastavím se ještě u jedné zajímavé epizody obrodného procesu. Skupina vysoce kvalifikovaných ekonomů s mezinárodním rozhledem, vedená Otou Šikem, který se v dubnu 1968 stal místopředsedou vlády pro ekonomickou reformu, připravovala zajímavý ekonomický program. Tento program vyplynul z hledání tzv. třetí cesty. Šik a další reformní ekonomové se zabývali především jugoslávskými zkušenostmi. Chtěli nejspíše prosadit větší participaci zaměstnanců, pracujících na řízení podniků. To by vlastně znamenalo přeměnu státního vlastnictví v podnikové sféře, ve vlastnictví skupinové. Tato reformní skupina by se snažila o prosazení možnosti legalizace drobného podnikání, což by velmi významně zlepšilo situaci v oblasti služeb pro obyvatelstvo. Dnes samozřejmě můžeme jen spekulovat, do jaké míry by tento experiment mohl být i po nezbytných korekcích, úspěšný. Současný kapitalismus určitě také není všelékem na všechny nemoci společnosti. Zdá se, že si to začínají uvědomovat i politické elity.

Vstup vojsk, tedy sovětská invaze, měl dalekosáhlé důsledky v mezinárodních vztazích. Jednak znamenal velkou ránu světovému komunistickému hnutí. Zejména v západní Evropě se všechny vlivné komunistické strany distancovaly od sovětského postupu. Především italští komunisté, což byla nejsilnější komunistická strana západní Evropy, se vlastně vydali vlastní cestou.

Sovětská invaze zapůsobila hluboce také na Mao Ce-tungovo vedení KS Číny. Mao začal uvažovat vážně o sovětské invazi do Číny, která hrozila. To, že o ní sovětské vedení uvažovalo, je zřejmé. To, zda byla proveditelná v podmínkách v té době téměř miliardové Číny, je otázka.

V každém případě Mao Ce-tung a jeho vedení, reagovalo na imperiální sovětskou politiku orovnáním vztahů se Spojenými státy počátkem 70. Let. Podepsáním Šanghajského protokolu v roce 1972 mezi Mao Ce-tungem a prezidentem Nixonem došlo k obrovské změně siločar v mezinárodní politice. Tento pakt byl zaměřen jasně proti sovětské agresivní politice tak, jak ji Brežněv a jeho vedení KSSS předvedli především v Československu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Richard Seemann: Ve Vídni se konala velká protivládní demonstrace

7:37 Richard Seemann: Ve Vídni se konala velká protivládní demonstrace

Tisíce účastníků se v sobotu zúčastnily ve Vídni demonstrace proti vládním protiepidemickým opatření…