Že jsme nevstoupili do „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiky světa“, jakou chtěla ve své Lisabonské strategii EU být v roce 2010, bylo jasné dávno. Ve světovém hospodářství se EU trvale propadá, ve srovnání s ostatním světovými centry ztrácí dynamiku a žije především z podstaty.

Daleko horší ale je, že se Evropská unie stala vyhraněným levicově progresivistickým projektem, který sleduje utopické ideologické cíle, snaží se maximálně oslabit a potlačovat členské státy a salámovou metodou z nich vytvářet umělý unifikovaný centralizovaný superstát.

Tyto tendence jsou zcela evidentní a pro zemi velikosti a váhy České republiky hrozí fatálními existenčními důsledky. Na misky vah je třeba klást nejen přijaté dotace a další známé benefity, ale také zjevná negativa a hrozící rizika. A ta nejsou zanedbatelná.

Je s podivem, že elity země, která podobným vývojem ve své historii již jednou prošla, zcela poslušně, odevzdaně a rezignovaně akceptují bruselskou unifikační progresivistickou politiku. Alespoň vlastní historie by nám měla být mementem a ponaučením. To proto, že v minulosti jsme již součástí mnohonárodního soustátí byli a v národní paměti tuto dlouhou éru nepočítáme k slavným kapitolám našich dějin. Přitom paralely se současností jsou zřejmé.