Jsou to svátky štědrosti vůči blízkým, jsou to svátky rodinné pospolitosti, jsou to svátky klidu a pohody, příležitost k rozjímání, vzpomínkám, které nás propojují s minulými generacemi a jejich odkazem a hodnotami. Jsou to svátky zvyků a tradic, které jsou nám zděděnou kotvou ve stále zmatenějším světě, která ho činí blízkým a přehledným. Jsou to svátky dětského těšení se a očekávání dárků, které právě nám v českých zemích nosí přímo sám narozený Ježíšek, děťátko, kterému se v betlémech klaní tři králové, svátky rozzářených vánočních stromečků, světel ve městech a vánočních trhů, svátky smaženého kapra se salátem a napečeného cukroví, zkrátka svátky domova, který máme v srdci z dob našeho dětství.

Proto lpíme na vánocích a nechceme si je nechat vzít. Víme, že tradice vánoc překáží všem, kteří chtějí zničit náš svět a namyšleně jej chtějí svévolně měnit podle svých představ proti vůli ostatních lidí. Tradici vánoc nenáviděl komunistický režim a snažil se ji všemožně omezovat a měnit – Ježíška nahradit z východu dovezeným Dědou Mrázem a potlačovat duchovní rozměr vánoc. Přesto se právě rodinný charakter vánoc stal hrází, za níž společnost čerpala ze svých starých přirozených kořenů sílu k přežití. Ježíška nám nedokázaly vzít ani západní vlivy po pádu komunismu – kýčovitý Santa se svými falešnými vousy, soby a rolničkami, míchající českého Mikuláše s vánocemi, symbol utrácení a konzumu. Už bezmála od konce letních dovolených nás přepadává v supermarketech a vnucuje nám falešnou představu, že podstatou blížících se vánoc je kupování co nejvíce stále dražších dárků. Ani ze všech možných míst úporné zdůrazňování, že patříme k Západu, nás nepřimělo se s tímto pojetím vánoc ztotožnit – náš český Ježíšek vítězí. A tak si užíváme koled, vánočních stromů na náměstích a jejich rozsvěcování, vánočních trhů a půlnočních mší, co srdce ráčí.

Přitom si ale příliš neuvědomujeme, že vánoce čelí dnes daleko zásadnější hrozbě. Na západ od nás už v některých zemích vánoce dávno nejsou v kurzu. Jsou příliš křesťanské a příliš spojeny s národními tradicemi. Nenaplňují moderní hodnoty multikulturalismu, diverzity a inkluze. Pro pokrokáře zavánějí tradicemi „starého bílého muže“, kolonialismu a diskriminace menšin. Ani rodinný charakter vánoc a oslava mateřství, kterou také ztělesňují, neodpovídá programové atomizaci společnosti a neomalthusiánským představám zelené záchrany planty navzdory lidstvu.