Slyším - li tenhle výraz někde na konci října, uvědomím si, že se blíží „dušičky“, správně svátek Památka zemřelých, který slavíme každoročně druhého dne měsíce listopadu. Tehdy navštěvujeme hroby svých předků a blízkých, abychom položením květů a zapálením svíce uctili jejich památku. Pro některé z nás je to za celý rok bohužel jediný kontakt s předky. I tak to někdy chodí. V anglosaském světě zatím slaví svátek Halloween, kdy různě zmalované děti chodí v předvečer svátku Všech svatých koledovat po domech a říkají Koledu – nebo vám něco provedu. Právě zkrácením anglického Předvečer Všech svatých onen název svátku vznikl. U nás jsme jej poněkud násilně transplantovali za pomoci vydlabaných dýní s rozsvícenými svíčkami u domů. Jeho vlastní náplň nám poněkud uniká. Tak už to v té postmoderní společnosti chodí.

České Dušičky jsou však tradičně pevně spjaty s kultem zemřelých, se vzpomínkami na naše drahé, kteří nás „předešli na věčnost“.  Je tedy celkem logické, že v tomto čase vzpomínání na zesnulé se koná i jedna panychida, která má velmi úzkou souvislost s našimi nedávnými dějinami. Se slavnou kapitolou odboje našeho národa proti německým okupantům. Atentát na zastupujícího říšského protektora, obergruppenfűhrera SS a generála policie, šéfa RSHA, jednoho z triumvirátu nejmocnějších mužů Říše (Hitler – Himmler – Heydrich) Reinharda Heydricha, byl ojedinělým činem v rámci protifašistického odboje v celé Evropě. Proto také trest za tento čin byl mimořádně krutý. Nejen Lidice a Ležáky, ale tisíce internovaných, umučených a popravených českých vlastenců. K těm patří také ti, kteří přímo pomáhali skupině atentátníků, která nakonec zradou našla smrt v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici. 294 zatčených, osob různého věku od skoro dětí až po starce, všech možných profesí, od dělníků po intelektuály, bylo posláno do koncentračního tábora Mauthausen, aby zde 24.10.1942 a v dalších dnech nalezlo svou smrt. Byli brutálně zastřeleni ranou do hlavy při fiktivní lékařské prohlídce.