Podobné stesky v průběhu minulého čtvrtstoletí pocházely zejména od komunistů a socialistů, kteří se pohoršovali nad nezaměstnaností a dalšími přirozenými aspekty kapitalismu coby nejpřirozenějšího společensko-politického systému. Pokrokoví lidskoprávní aktivisté zase se slzami v očích upozorňovali na to, že je společnost sobecká a příliš konzumní. Nehledí se prý na člověka, ale každému jde jen o peníze a o to, jak druhého podvést a okrást. Prokletý a nelidský kapitalismus!

Ne, nikdy jsem neměl pocit, že je snad zrazován „svatý“ odkaz křišťálově čistého 17. listopadu. Jak by také mohl, když se jej hned od začátku ujali, mimo jiné, bývalí komunisté a disidenti, kteří ještě pár let před tím oslavovali komunismus. Před rokem 1989 sice stáli proti tehdejší vládní garnituře, ale dnes se ukazuje, že jejich pohled na svět je neméně zvrhlý. Popírají právo soukromého podnikatele svobodně si rozhodovat o svém majetku, vysmívají se tradicím a vlastenectví a vždy a za každou cenu musí mít opačný názor než většinová společnost. Když se před 26 lety chýlil komunismus ke konci, byli jim tehdejší obyčejní lidé dobří. To jim pánové Kocáb, Halík, Schwarzenberg a spol. nadšeně kynuli z pódií.

Jakmile si však tito „obyčejní“ lidé v myšlenkové rovině odchýlili od hlásaných postulátů výše zmíněných osobností, je zle. Tito rádoby představitelé elit se vzdalují lidem naprosto stejně, jako se to přihodilo Milouši Jakešovi, Vasilu Bilakovi, Gustavu Husákovi a dalším komunistickým aparátčíkům. Přesně to samé se ovšem děje napříč celou Evropou. Vystupování mnohdy na veřejnosti opilého Jeana-Clauda Junckera, Martina Schulze, Francoise Hollandea a Angely Merkelové se co do trapnosti a nesmyslnosti kvapem blíží nejvypečenějším projevům Milouše Jakeše. Opět musíme čelit citovému vydírání, propagandě a v neposlední řadě bohapustým lžím. To všechno je pokryto nánosem floskulí o tzv. „evropských hodnotách“, „solidaritě“ a „toleranci“.

Komunisté měli plná ústa lidové demokracie a toho, jak jim záleží na vůli lidu. Ve skutečnosti žili naprosto odtrženi od reality a na přání a tužbách obyvatel jejich země jim pranic nezáleželo. V jejich rukách byla soustředěna neuvěřitelná moc, jenž vedle hrubé síly tvrdila státem vlastněná média. Dnes sice média stát nevlastní, ale jejich postoje jsou naprosto totožné s postoji jejich předchůdců, kteří oslavovali komunistický systém před rokem 1989. Uvědomělí svazáci s ostře nabroušeným hrotem tužky byli nedílnou součástí vládnoucí mašinérie. Je tomu tak bohužel i dnes. Pánové Šafr, Palata, Fendrych, Macháček a další jakoby zapomněli, že k opuštěným stolům redakcí se dostali právě proto, že jejich předchůdci se morálně i profesně naprosto zdiskreditovali a museli svá teplá místečka se změnou režimu logicky opustit.

Propastné rozdíly mezi Evropany a jejich politiky se začaly projevovat nejprve v souvislosti s řešením ekonomické krize v Řecku. Německé banky dlouhá léta zcela nesmyslně půjčovaly obrovské sumy peněz Řecku, byť jim muselo být jasné, že tato země peníze nikdy nevrátí. Přesto si byli správně jistí, že na tom nic tratit nebudou. Místo, aby Řecko opustilo eurozónu a mohlo po pár letech znovu začít prosperovat, byla mu vnucena zástupci EU, Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou zničující úsporná opatření. To vše evropští vůdci v čele s madam Merkelovou lidem vyložili jako symbol solidarity s řeckými bratry. Přitom jediným účelem bylo zachránit německé banky. Výsledkem neuvěřitelné nekompetentnosti bylo nasypání stovek miliard eur do bezedné řecké díry...